Večer před usnutím mi můj manžel dopřál celotělovou masáž. Mám zkušenost, že při opravdu pomalé a vědomé masáži se mi téměř vždy něco v těle uvolní a poté ve spánku dokončuje. Dnešní noc nebyla jiná. Otevřel se starý příběh zraněného srdce ženy, která milovala natolik, že zapomněla sama na sebe a bláznivě, upjatě, naivně a dětinsky se odevzdala do rukou muže, který ji neviděl. Tolik roků škemrala o lásku, o přízeň a přijetí. Otevřel se dětský příběh a jeho zranění, které si vybíralo svou daň. Byl to příběh bolesti a růstu. Dnes za toto zastavení se na pustém ostrově s mužem, který měl zavřené srdce, necitlivost v těle a jeho životu vládlo ego, jsem vděčná. Byla to moje velká příležitost a výzva zároveň.

Tolik roků jsem s tímto zraněním pracovala, absolvovala různé terapie, a přesto něco v hloubce se občas ozývalo a nepřetržitě křičelo. Dnešní noc mi umožnila uvolnit tuto hlubokou, možná opomenutou, škálu pocitů a emocí dokončit. Díky citlivé večerní masáži mého muže se mé tělo v pocitu bezpečí otevřelo opravdu v hloubce nervového systému a proces byl započat.

Vykřičela jsem a vyplakala mnoho slz, které jsem tenkrát potlačila, abych necítila svou bolest, abych vypadala silně a dospěle. Dnešní nocí jsem se vrátila do minulosti, která se hlásila o slovo, která uvnitř mého těla způsobovala určité napětí a připomínala mi, že nelze zapomenout, utéct ani ji potlačit. Bylo to tak skutečné prožívání toho, co už jsem kdysi prožila. Jen tak se neříká, že spánek je malá smrt. Když jsem se ráno vzbudila, měla jsem pocit, že jsem ani nespala. Tolik únavy se vynořilo z mého těla. Pocity vyděšení a zmatku protkaly celou moji ložnici. Zalepené oči od pláče byly nateklé a srdce bušilo stále jako o závod. Za tím vším ale byla radost, uvolnění a uvědomění, že se po několika letech dokončilo v mém nervovém systému zranění, které si tam tiše stále žilo vlastním životem.

Uvědomuji si, že bolest zrovna tak jako nemoc je obrovský dar, který nás zavede přesně do místa, kde na nás čeká náš lék. A tím lékem je opět naše cesta, osvobozená od strachu, starých vzorců, předsudků a nevíry v sebe sama i v život.

Ještě stále mě obklopuje zvláštní pocit tíhy, a proto k sobě budu dnes citlivá a pozorná, aby se celý tento proces uzdravování mohl dokončit a zaintegrovat v těle. Opečuji své vaječníky, které uvolnily staré emoce, a tak jsou nyní citlivé a bolavé. Orgány v pánvi ženy jsou velmi citlivé, přijímající a mají tendenci v sobě shromažďovat a „pamatovat“ si různé druhy prožitků, příjemných i těch bolestivých. Věnuji pozornost bolesti hlavy, která se pod tíhou emočního vypětí také hlásí o pozornost. Dnes už vím, že i tato poslední fáze ozdravných procesů je velmi důležitá a vyžaduje čas a pozornost. A tak si to s láskou dopřeji.

Sen je posvátná věc. Je to příležitost vejít do kontaktu s duší i duchovním světem a obdržet cenné rady a vedení. Prostřednictvím snů vstupujeme do kontaktu s nekonečnem, s jinými světy. Sen nás vede, učí nás, jak se máme chovat, když bdíme, a jak máme ty které věci uskutečnit. Sen nám napovídá, ale také otvírá možnost léčení.

Když sníme, máme přístup do mnohem většího prostoru, ve kterém můžeme získat větší moudrost než za bdělého stavu. Sen je nástroj, jehož prostřednictvím můžeme vstoupit do kontaktu sami se sebou. A díky tomu se může dít spoustu důležitých věcí a procesů v našem těle i duši. Je úžasné kolik cest život nabízí k tomu, abychom se víc a víc poznávali.

Děkuji ze srdce svému citlivému a láskyplnému muži, který svými doteky umí mému tělu vždy dopřát pocit bezpečí a lásky, a tím umožní, abych mohla s důvěrou vstoupit do těchto důležitých a očistných procesů vlastního příběhu. A tím se osvobozovat a obrušovat do větší a větší jemnosti a vnitřní krásy. Odevzdala jsem další kus toho, co mé tělo už nepotřebovalo, co mu nesoužilo a bránilo mu prožívat větší uvolnění a tím pocit radosti.

S láskou k našim starým zraněním Jana Němečková.

„Vybavuji si, že první dotek žárlivosti ve svých pocitech jsem měla již jako dítě.“

A tak jsem se v těchto, pro mě nepříjemných chvílích, do kterých mě otec samozřejmě nevědomě dostával, naučila reagovat. Abych se postavila za v tu chvíli nepřítomnou matku, za jejich vztah, za naši rodinu a za pravdivou lásku mezi mužem a ženou. V tu chvíli jsem se jako dítě musela naučit ovládat tři nové role, které se mě nekompromisně držely až do dospělosti.

První role válečnice spočívala v tom, že jsem svým pohledem a jasným zaměření své naštvané a ničící vnitřní energie probodávala všechny prodavačky, známé a další ženy, které přišly do kontaktu s mým otcem, abych jim jasně dala najevo, že sice tu není matka, ale jsem tu já. A rozhodně tuhle hru nepodpořím. Druhá, velmi významná role byla ochránkyně (obhájkyně). V minutě jsem byla schopna ze sebe dostat neuvěřitelné množství argumentů ve prospěch a podporu mé matky. Jasně jsem otci připomněla, kdo je jeho žena a ke komu by všechny tyto jeho projevy měly směřovat a komu patří.  A moje třetí role spočívala v roli mediátorky, která svým dětským jazykem, skrze své upřímné a čisté srdce toužící po upřímné lásce mezi rodiči a zároveň v totální zmatenosti, co se to tu vlastně zrovna mezi mým otcem a nějakou cizí ženou děje, vysvětlovala, jak by se asi maminka cítila, kdyby to věděla. A proč se takto otec vlastně chová, když má doma svou ženu. Otec měl samozřejmě vždy nějakou svou odpověď, která mě ale neuspokojila ani neutišila v samotném strachu, který mě svíral v celém těle.

„V tu chvíli jsem se jako dítě musela naučit ovládat tři nové role, které se mě nekompromisně držely až do dospělosti.“

Tyto chvíle, pocity, emoce a zranění byly tak časté, že jsem si docela solidně vybudovala silný vzorec žárlivosti, který mě doprovází dodnes.

Dlouhou dobu jsem se za pocity, které svíraly mé tělo a souvisely s tématem žárlivosti styděla. Ve všech předchozích vztazích jsem tyto pocity v sobě dusila, snažila se tu tíhu na hrudi vydržet, nekřičet, nebrečet, zkrátka potlačit a vydržet. Tak jako jsem to měla obkoukané a naučené od své matky. Jediné, co jsem nedokázala zamaskovat bylo ticho, které mě vždy pohltilo tak, že jsem třeba i hodiny nebyla schopná s tehdejším partnerem promluvit a už vůbec mu sdělit, co se ve mně děje. Vždy jsem si myslela, že ticho je nic. Že ticho je prostě ticho, prázdno. Ale čím víc jsem byla na povrchu tichá, tím víc to mluvilo uvnitř mě. Kdyby jen mluvilo; něco nebo někdo ve mně dokonce křičel, vztekal se, potom zase zoufale brečel a najednou zase prásk a ticho, hrobové ticho.

„Ve všech předchozích vztazích jsem tyto pocity v sobě dusila, snažila se tu tíhu na hrudi vydržet, nekřičet, nebrečet, zkrátka potlačit a vydržet“.

Vše se ve mně mísilo, měnilo neuvěřitelnou rychlostí. Aby toho nebylo málo, přidala se do toho ještě hlava, která začala tvořit obrazy, ze kterých se skládaly scénáře mých vlastních příběhů s tragickým koncem zrady, opuštění a samoty ze strany mužů. Bylo to tak bolestivé, tak hluboké a tak silné. Mé tělo bylo sevřené v jednu chvíli se spoustou energie, která chtěla explodovat, a v další chvíli absolutně chladné, zmrzlé jako ledovec. Na povrchu toho všeho byla přetvářka, že se vlastně nic neděje. Strach ukázat před partnerem svou zranitelnost, strach, nejistotu a slabinu byl tak silný, že jsem dokonce v tuhle chvíli dokázala zmanipulovat svou ztuhlou čelist a donutila ji k falešnému úsměvu. Tohle všechno jsem si byla schopna dělat ještě spoustu dalších let.

Moje partnerské vztahy samozřejmě znovu a znovu přehrávaly mé zranění z dětství, a tak s každým  novým partnerem jsem si prožila jeho nevěru a své svíravé bolestivé pocity v těle i na duši z mého dětství. Žárlivost mě stála mnoho sil, energie, zapření sama sebe a svých potřeb a manželství, ve kterém vše vygradovalo a bouchalo takovým stylem, že to nešlo zastavit. Neměla jsem žádné nástroje ani zdroje, které by mi pomohly osvobodit se z těchto okovů. Svazovala jsem především sebe a potom hned muže. Mnohdy jsem prožívala pocity nenávisti k sobě samotné a ptala se proč zrovna já musím být taková? Čím víc jsem této energii dávala pozornost, tím větší sílu měla, tím více ničila a ubližovala. Její přítomnost v mém životě se stupňovala a já měla na vybranou: nechat se tím sežrat, nebo v tom najít něco pro sebe.

„Moje partnerské vztahy samozřejmě znovu a znovu přehrávaly mé zranění z dětství, a tak s každým  novým partnerem jsem si prožila jeho nevěru a své svíravé bolestivé pocity v těle i na duši z mého dětství.“

Rozhodla jsem se pro druhou variantu a nastoupila svou cestu poznání, rozvoje, uctění, lásky a síly. Nejdříve jsem si pojmenovala všechny ty nepříjemné pocity, které mě v okamžiku žárlivosti pohlcovaly. Potom jsem hledala ve svém těle jednotlivá místa, která souvisela se všemi těmi pocity a začala se těm místům věnovat a opečovávat je. Pozorovala jsem každé místo, co se v něm děje, jak se zrovna cítí a ptala se ho, co by mu pomohlo, aby se cítilo lépe. Prodýchávala jsem kousek po kousku až do úplného uvolnění. Pečlivě jsem pátrala, kdy poprvé se jednotlivá místa v mém těle stáhla a vždy se dostala do dětství. A tak jsem si začala skládat svou odpověď, odkud tyto pocity pocházejí. Mé tělo si postupně začalo rozpomínat na okamžiky z mého dětství a na všechno to zranění s tím spojené. Prožívala jsem vztek, smutek i pocit oběti. Vším jsem si dovolila znovu projít a tím to ve svém těle dokončit. Nebylo to jednoduché. Energie se samozřejmě rozdmýchávaly nejen uvnitř mě, ale také v realitě života.

Přicházely opět situace, které mnohdy sváděly ke stejnému prožitku žárlivosti, jako mnohdy před tím. Cítila jsem se v tom už vědomější a silnější. Prošla jsem různými terapiemi a meditacemi. Ale pořád byly chvíle, kdy si žárlivost brala mnoho mojí pozornosti a energie.

„Rozhodla jsem se pro druhou variantu a nastoupila svou cestu poznání, rozvoje, uctění, lásky a síly.“

Dnes je téma žárlivosti mým oblíbeným tématem a oblíbeným pocitem. Ať už prožívám žárlivost já nebo můj muž či děti. Dnes už se nestydím říct svému muži, že žárlím a prožívám pocit nejistoty a strachu. Dnes už si nemyslím, že jsem divná nebo trapná, když mě tyto pocity navštíví. Jsou totiž moje, patří ke mně, patří do mého příběhu a jsem za ně vděčná. Neb jsou to právě tyto pocity, které mě pokaždé zvedly ze židle a nutily být v kontaktu se svým tělem, být v kontaktu se sebou samou, přemýšlet nad tím, co prožívám a proč, hledat a jít stále kupředu. Byla to žárlivost, která mě přivedla ke své vlastní sebehodnotě, k hledání svých hranic a pravdivosti ve sdílení své zranitelnosti před muži. Začala jsem růst, více si naslouchat, vnímat a sama sebe přijímat se vším, co já jsem. Přestala jsem žárlivost vnímat jako něco, co mě musí automaticky ničit a vzít s sebou i moje vztahy s muži.

„Dnes už se nestydím říct svému muži, že žárlím a prožívám pocit nejistoty a strachu.“

Rozhodla jsem se tuto ohromnou destruktivní energii přestat otáčet proti sobě, ale začít ji poznávat z jiné strany. Začít ji vidět jako energii, která mi může být prospěšná, která mě může podpořit v mém osobním růstu a aktivním partnerském životě. Uvědomila jsem si, že díky žárlivosti se snažím být ve svém vztahu více aktivní, krásná a zajímavá. A tak jsem se rozhodla svou žárlivost milovat a udělat z ní přednost navzdory tomu, jak tomu bude rozumět okolí. Bylo to tak osvobozující, cítila jsem sílu a napětí, které postupně z mého těla odcházelo. Pamatuji si, jak jsem seděla před svým manželem a poprvé vyslovila, že mám ráda svou žárlivost a že se ji nechci už zbavovat, že je pro mě důležitá. Povyprávěla jsem mu vše co jsem za ty roky v sobě držela co se mi dělo v těle i v srdci. Seděl, vyslechl si celý můj příběh z dětství. Držel mě za ruku. Objímal mě, když jsem plakala u sdílení mých zranění z prožitých nevěr, kterými jsem prošla ze strany mužů v předchozích vztazích. Nic jiného, než tato slova “muselo to být hodně bolestivé” za celou dobu mého sdílení neřekl. Jen mě držel, hladil a byl přítomný se vším, co se v tu chvíli dralo ze mě na povrch. Velmi intenzivně jsem cítila vnitřní proces uzdravování a to mě utvrdilo, že jsem šla a jdu správnou cestou sama k sobě. Dnes, když se v mém prožívání objeví pocity spojené se žárlivostí, přivítám je, přijmu je, opečuji je a zeptám se jich, proč přišly zrovna teď a co potřebují. Která má část se tímto způsobem v tu chvíli ozývá a jak ji můžu pomoci. Odpovědi ve svém těle nacházím velmi rychle a tak, jak rychle žárlivost přijde do mého dne, tak rychle zase odejde. V klidu, v míru, bez dalších postranních úmyslů stáhnout na sebe všechnu mou pozornost. A právě tohle všechno jsou poklady, které jsem díky žárlivosti získala. Dnes už mi slovo žárlivost nepřijde hanlivé. Dnes se dokážu podívat za oponu tohoto slova a vidět tam i něco víc, než jen negativní a ničící energii, za kterou se většina z nás stydí nebo ji odmítá. A tak s láskou, zranitelností a otevřeností dovolím této své poraněné části občas ke mně v ryzí podobě přistoupit a zatančit si tanec, který patří k životu a každý z nás si může určit jeho směr. Buďto zničující, nebo osvobozující.

„A právě tohle všechno jsou poklady, které jsem díky žárlivosti získala. Dnes už mi slovo žárlivost nepřijde hanlivé.“

Věřím, že mé sdílení vám přinese nejen podporu v těchto tíživých chvílích, ale i inspiraci v tom, jak žárlivost a nevěru přetavit v něco přínosného a hodnotného pro váš život.

S láskou k našim zraněním Jana

průvodkyně výcviku Partnerská cesta