Často jen tak v tichosti sedím a rozjímám. Rozjímám nad životem, sebou, rodinou, prací a vždy mě tohle rozjímání zavede ke stejné odpovědi – Láska. Láska je nekonečným zdrojem života. Je především aktem vůle. Mnoho lidí, však lásku zaměňuje a plete si ji s počáteční touhou – přitažlivostí emoční i sexuální. Láska nás učí mnoho věcí a neustále nás zve zpátky domů do našich srdcí. Lásky je nekonečně mnoho, protože je za vším a všude. Má mnohem větší přesah, než my lidé, a proto ji nikdy nemůžeme ani zničit ani vyčerpat. Přesto mnozí z nás mají pocit, že ji ve svém životě nemají, že lásky není dostatek, nebo dokonce, že neexistuje vůbec. Mnozí z nás přestali lásku hledat a dokonce rezignovali. A jiní jen imitují představu o tom, co by láska mohla být.

Ale co s tím vším tedy dělat? Kde a jak se vlastně láska hledá? Tyto otázky často slyším z úst žen, které ke mě přicházejí. Musím se přiznat, že vždy mě tyto otázky lehce znepokojí. Dívám se do něžné a láskyplné tváře ženy a hledám, kde se na své životní cestě mohla takto pustit – ztratit. Kam zmizelo její přirozené napojení na lásku. Kam se poděla její víra a důvěra ve vlastní hodnotu a hlas srdce.

A pak se zastavím, vrátím se zpět k sobě samotné a jen nechám znít vlastní melodii srdce, která mě umí ztišit a já hledám odpověď. Pokaždé je trochu jiná, ale právě dnes přišla tahle:

“Láska tu byla, je a bude.” To jen mnozí z nás ji přestali hledat. Přestali se po lásce ptát, a tak s ní ztratili částečně kontakt. Myslím, že my dospělí se všeobecně málo ptáme a není to jen o tom, že bychom se o různé věci a prožívání nezajímali, jako spíš, že se bojíme. Tomuto strachu jsme uvěřili v dětství a věříme mu dál. Už jako malé děti jsme byli velmi zvídavé, lákalo nás tajemno, touha objevování a poznávání. Tyto přirozené pocity a potřeby jsme cítili každou chvíli, když se rodiče zrovna nedívali, a my mohli vzrušeně prozkoumávat každý jejich šuplík nebo krabičku. Cítili jsme silnou, vnitřní touhu po poznání, odhalení a odpovědích, co se asi v té skříňce a krabici skrývá. A když se nám nepozorovaně podařilo matčinu krabici ukořistit, naše zvídavost nás vedla dál k otázkám “k čemu tohle slouží?“ Co se s tím dělá? Jak to funguje? Jenomže pak přišel okamžik, kterého jsme se většina z nás bála. Ve dveřích se objevila maminka s příšerným, pokrouceným obličejem a vykulenýma očima. Zvednutým prstem u hlavy s nekompromisními slovy, které by vyděsily i psa. “Vždyť jsem nic neudělala, jen jsem byla zvědavá,” odcházela jsem mnohokrát s touto myšlenkou a slzami v očích zpět do svého tichého pokojíčku. Velmi podobné situace v dětství jsme zažívali často. Mnohokrát jsme se ze zájmu, ze zvědavosti, z potřeby růstu ptali a nedostali žádné pro nás potřebné odpovědi. Místo toho jsme si odnesli pocity viny, urážky, zesměšnění nebo strach. Moc dobře si pamatuji kolikrát na mou zvídavou otázku přišla reakce “přestaň mě otravovat, musím to dovařit”. Dodnes mi zní v uších věta od mé matky, “kdo se moc ptá, moc toho ví. A to není dobrý.”

Také jsem mnohokrát slyšela otce své tehdejší, nejlepší kamarádky, která se ho ptala jestli existuje Bůh? Velmi podrážděným tónem hlasu vykřikl „buď zticha, co mě furt otravuješ tak blbýma otázkama!“ A jistě bych tu mohla ještě dlouho psát a věřím, že byste se ke mě v hojném počtu přidali s reakcemi rodičů, učitelů a jiných dospělých, kteří v nás nevědomě a mnohdy zbytečně tvrdě vybudovali strach hledat, zkoumat, objevovat, poznávat a ptát se.

A tak jsme se přizpůsobili dospělému světu, který se tolik už neptá a nehledá. Přestali jsme se ze strachu a dalších pocitů, které v nás zůstaly z dětství, ptát na život, na lásku, na smrt a dokonce i na své potřeby. A tak jsme postupně začali ztrácet důvěru ve vše, co život tvoří i nabízí. Mnohdy se cítíme jako dřevěné figurky, které někdo tahá za provázek ve vlastním dřevěném divadélku. Spoustu z nás dokonce přijalo podstrčenou a nepravdivou iluzi, že toto divadélko tvoří celý náš svět a nic jiného není.

A tak v této “malé” lži dál hrajeme hlavní roli v příběhu vlastního života. Jak z toho ale ven? Nikdo přece nechce žít v omezeném prostoru, když víme, že za okny je toho mnohem víc. Jednou z cest je pochopení, kde se ve svém životě a vztazích nacházíme. Abychom pochopili musíme se učit, ale znovu ptát. Tam, kde jsou otázky jsou i odpovědi. Když máme odpovědi můžeme podniknout určité kroky a posunout se v životě nebo dané situaci dál. Potřebujeme se znovu začít ptát sebe samotných, svých partnerů, dětí, kolegů, přírody, těla i Boha.

A věřte mi, složité to až tak není. K tomu, abychom se mohli ptát a zároveň našli odpovědi, potřebujeme zpomalit naše prožívání všedních dnů. Naladit se na ticho a klid vlastního srdce i duše. Nejlepší zázemí k tomu najdeme v přírodě, ale není to nutné, neboť hlas našeho srdce i duše je s námi stále přítomný. Abychom se mohli správně ptát musíme mít především dobrý kontakt se sebou a být plně přítomni v sobě samotných. V tu chvíli začínáme hlas našeho srdce i duše slyšet nejintenzivněji a odpovědi na naše otázky se stávají hmatatelnější než kdykoliv jindy. Spojte se znovu se svou dětskou zvídavostí a touhou poznávat a zkoumat. Najděte v sobě znovu zájem o sebe, o své tělo a život samotný. Začněte znovu důvěřovat sobě samotným, otázkám i odpovědím, které přicházejí z vašeho srdce i duše. Začněte znovu sami se sebou komunikovat, a tím cítit větší jistotu a stabilitu ve vašem bytí. Otevřete znovu své srdce touze žít. Abychom cítili touhu žít potřebujeme cítit vděčnost k životu a všemu co ho tvoří. Cítit vděčnost znamená být ve svém srdci. A být ve svém srdci znamená dýchat, modlit se a meditovat. Otevřené srdce je bránou k uzdravení a radostnému životu.

A tak nedovolte svým strachům a zraněním, aby vás připravili o možnost prožívat neopakovatelný, pestrý, individuální svět, z něhož se lze učit, mít radost a čerpat inspiraci. I když je to občas náročné a jiné, než jsme si představovali. 

S láskou Jana