Rusovláska, která mě mnohdy inspirovala a podpořila ve vlastním sebevnímání a lásce k sobě samotné. Žena mnoha tváří. Jednu z nich bych vám dnes ráda v našem rozhovoru představila. Monika je totiž velmi citlivá a moudrá terapeutka, která má dar provázet a podporovat páry na jejich cestě k větší lásce a spokojenosti.

Moni, v čem tě vztah s tvým mužem obohacuje?

Môj manžel ma obohacuje svojim bytím, inakosťou mužskej podstaty, samozrejme jedinečnosťou osobnosti, a zároveň takou rovnakosťou s mojou podstatou, že častokrát nás oboch mrazí…To sa pretavuje do nášho vzťahu. Vzťah partnerský je z môjho pohľadu a cítenia, jedno z najsilnejších, a najťažších poslaní v tomto fyzickom svete. Skrze vzťah sa učím byť ešte viac sama sebou v sebeláske, sebeúcte, ukotveniu tejto sily lásky, a rešpektu k tej absolútnej prapodstate muža ako takého. Vzorce našich predkov, ktoré sme prebrali nás naučili všetko možné, len nie prijatiu, rešpektu a láske k sebe samej ako žene, a tým k mužovi. Vzťah nám dáva neskutočný priestor na rozpnutie sily vnútornej bohyne, a tým automatické povýšenie muža do statusu kráľa. Toto pochopenie a precítenie mi dalo ďalší nekonečný rozmer vo vzťahu ísť ďalej a hlbšie k precíteniu, objavovaniu aj rán z minulosti, a následnému liečeniu na oboch stranách.

„Skrze vzťah sa učím byť ešte viac sama sebou v sebeláske, sebeúcte, ukotveniu tejto sily lásky, a rešpektu k tej absolútnej prapodstate muža ako takého.“

Proč je podle tebe láska, touha milovat a být milován pro člověka tak důležitá?

Pretože láska je emócia, emócia vyvoláva chemickú reakciu v tele, z pohľadu fyziky dráždi naše zmysly, čiže vyvoláva pohyb energie v tele, a táto energia je nekonečná a neskutočná sila v nás skrze ňu dokážeme povzniesť seba a partnera do nekonečných božských, nadpozemských, vesmírnych sfér . Toto odovzdávame ďalej –deťom, ovplyvňujeme ľudí okolo nás. A tento proces je pre nás prirodzený od počatia. Rodíme sa s túžbou dávať lásku, a zároveň ju prijímať. V partnerskom vzťahu máme k tejto láske akýsi „bonus“ – a tou je vášeň, túžba jeden po druhom , ktorú si napĺňame cez sexualitu-milovanie. Keď máme toto naplnené v partnerskom vzťahu, cítime sa šťastnejší, krásnejší, duša je radostná. A pre toto všetko je túžba milovať, a byť milovaný pre človeka tak dôležitá.

Moni, čím to je, že většina lidí se cítí ve svých vztazích nešťastni a zranění, co nám stále chybí?

Chýba nám dôvera v seba, v toho druhého, v hlbokú lásku. Je to odraz zranení našich predkov vo vzťahoch, a podliehaniu týmto strachom. Z toho vyplýva chcenie „mať všetko-čiže toho druhého pod kontrolou“, a zamotávame sa v začarovanom kruhu manipulácie jeden druhým.

Kdybys měla ze své zkušenosti nabídnout pár tipů pro zdravý a fungující vztah, co bys zdůraznila především?

Dôvera a úprimnosť – základ partnerského vzťahu. Ďalšou dôležitou súčasťou je naučiť sa prijať svoje tiene, a tiene partnera absolútne. Je to proces neľahký, učím sa to s manželom doteraz, ale, kde je vôľa tam je cieľ.

Co tě tvé vztahy s muži naučily nejvíce a čeho jsi se třeba naopak musela vzdát?

Každý vzťah ma „nútil „poriešiť si svoje vlastné traumy, bolesti, ktoré sa niesli z pôvodnej rodiny, a systému spoločnosti. V tomto procese som sa doslovne musela vzdať strachu z lásky. Naučila som sa vnímať sa a milovať, podporovať ženu v sebe, prijať zodpovednosť za to, že som žena, zvedomiť si tú vnútornú ženskú silu. To mi otvorilo iný pohľad na mužov ako takých, precítila som, že sa dá k mužom vzhliadať bezpodmienečne, len preto , že proste sú muži. Tá neuveriteľná energia lásky k samotnému bytiu seba ako ženy, a muža ako takého, mi otvorila ďalšie brány poznania. Toto želám každej žene, pretože sa to určite odrazí aj v jej partnerovi.

„Rodíme sa s túžbou dávať lásku, a zároveň ju prijímať.“

Jak poznat okamžik, kdy je už nezbytné vztah opustit, protože to překračuje hranice jednoho z partnerů?

Toto je niečo, čo každý z nás vnútorne cíti. A častokrát omnoho skôr, ako vzťah opustíme. Z mojich skúseností viem, že vzťah som musela opustiť vo chvíli , keď som bola vyčerpaná z toho „obyčajného bytia vo vzťahu“, a mala som pocit, že strácam samu seba. Myslím, že toto je to hraničné, pretože zdravý vzťah podporuje jedinečnosť partnerov navzájom s láskou, v láske, rešpekte a úcte.

Jak se staráš o sebe a svůj vztah, aby byl láskyplný a harmonický?

(úsměv) O seba sa rada nechávam postarať, rozmaznať na kozmetike, masáži. Veľa čítam, cvičím, chodím do lesa, postupne si napĺňam svoje ciele, túžby. Skrátka starám sa o to, aby som bola šťastná, vo vnútornej harmónii. Túto energiu prinášam svojím bytím automaticky do vzťahu. V každom vzťahu sú aj ťažšie chvíle, ale práve práca na sebe, svojich procesoch, prináša stále väčšie pochopenie a nadhľad k procesom môjho manžela, a naopak. Nepochybne máme spoločné ciele , túžby, a aj „rituály“. Je veľmi dôležité pre nás byť spolu, a zároveň vo „svojom vnútornom svete“. Skrátka byť vo vzťahu slobodne je cesta k láskyplnému a harmonickému vzťahu, pretože chvíle prežívané spoločne, už len pri nákupoch, upratovaní sú pre nás taktiež prejavom lásky a radosti, že sme spolu.

Prozradíš nám nějakou praktickou techniku nebo osvědčený způsob, který používáte se svým mužem, když se zrovna váš vztah prochází nějakou krizí?

(smích) Môj muž hovorí ..“ dáš mi najesť , nee „ ..Keď máme krízu je dôležité si uvedomiť, kto je na tom lepšie v tom čase – čiže disponuje lepšou energiou a náladou. Vždy je jeden z partnerov o kúsok lepšie na tom a ten preberá väčšiu zodpovednosť za riešenie konkrétneho problému, to znamená v praxi, že rešpektujem manželov proces, a nechávam ho aspoň trochu sa ukľudniť, robím všetko preto, aby som bola v čo najväčšom nadhľade. A keď sa skľudní, hľadáme riešenie. A takto je to naopak, keď ja mám svoj proces. Základ je ale v tom, že na začiatku vzťahu sme si sľúbili, v mene našej lásky, že urobíme maximum pre to, aby sme vyriešili problém, buď spolu, alebo keby sme nevedeli nájsť spoločné riešenie, tak v terapii, či už osobnej, alebo párovej.

Neexistuje partnerstvo bez nejakých menších, alebo väčších krízových situácií, pretože každý si nesieme nejaký „balík záťaží“ z rodu, ale je základ si uvedomiť, že nás spája láska, a milujeme sa.

„Zdravý vzťah podporuje jedinečnosť partnerov navzájom s láskou, v láske, rešpekte a úcte.“

Myslíš si, jako dlouholetá terapeutka, že je ve vztazích důležité společně se rozvíjet a pracovat na vztahu?

Určite ano, bez toho to nejde. Aj preto vzťahy sa rozpadávajú, lebo jeden na sebe pracuje, snaží sa potiahnuť toho druhého. Keď však ten partner nechce, tak partner „ťahač“ sa nakoniec unaví a veškerý cit ochladne, vyprahne, zvädne. Je veľmi dôležité, aby boli obaja partneri empatickí k sebe, a rešpektovali seba samého, a tak aj toho druhého. A vtedy sa môže tvoriť spoločná cesta v rozvoji partnerstva. Tu sa mi tlačí otázka: „Kde je tá hranica sily lásky, a prepojenia vo vzťahu ?“ Takže máme nekonečný rozmer ešte neobjaveného.

V čem ti projekt Partnerská cesta dává smysl a proč ho podporuješ?

Partnerska cesta je úžasný projekt podporujúci impulz, nádej, že ešte nemusí byť všetko stratené vo vzťahu. Že práve naopak – je to výzva nájsť spoločné riešenie, ďalší rozmer vo vzťahu, a že to objavovanie je úžasné, povznášajúce, radostné a vo finále ovplyvní všetky aspekty nášho života – od zdravia, vzťahov našich detí, rodiny, pracovných vzťahov a určite aj úspechov. Za to vám, Jani a Václav, aj s mojím manželom Máriom, zo srdca ďakujeme.

Moni, ze srdce děkuji za tento krásný rozhovor, který mě v mnohém inspiroval. Jsi krásná a moudrá duše s citem pro jemnost a to je něco co se mě při kontaktu s tebou dotýká a baví.

Monika Púš Szászová
Alternativní terapeutka, která podporuje páry na jejich cestě k větší lásce a harmonii. Kombinuje klasickou psychologii a alternativní terapie.  Vystudovala vysokou školu Academiu Arcana de Tarot. Věnuje se systemickým a rodinným konstelacím.

www.marionaisis.sk 

na FB ji můžete najít zde www.facebook.com/MarionTerapie/

„Vybavuji si, že první dotek žárlivosti ve svých pocitech jsem měla již jako dítě.“

A tak jsem se v těchto, pro mě nepříjemných chvílích, do kterých mě otec samozřejmě nevědomě dostával, naučila reagovat. Abych se postavila za v tu chvíli nepřítomnou matku, za jejich vztah, za naši rodinu a za pravdivou lásku mezi mužem a ženou. V tu chvíli jsem se jako dítě musela naučit ovládat tři nové role, které se mě nekompromisně držely až do dospělosti.

První role válečnice spočívala v tom, že jsem svým pohledem a jasným zaměření své naštvané a ničící vnitřní energie probodávala všechny prodavačky, známé a další ženy, které přišly do kontaktu s mým otcem, abych jim jasně dala najevo, že sice tu není matka, ale jsem tu já. A rozhodně tuhle hru nepodpořím. Druhá, velmi významná role byla ochránkyně (obhájkyně). V minutě jsem byla schopna ze sebe dostat neuvěřitelné množství argumentů ve prospěch a podporu mé matky. Jasně jsem otci připomněla, kdo je jeho žena a ke komu by všechny tyto jeho projevy měly směřovat a komu patří.  A moje třetí role spočívala v roli mediátorky, která svým dětským jazykem, skrze své upřímné a čisté srdce toužící po upřímné lásce mezi rodiči a zároveň v totální zmatenosti, co se to tu vlastně zrovna mezi mým otcem a nějakou cizí ženou děje, vysvětlovala, jak by se asi maminka cítila, kdyby to věděla. A proč se takto otec vlastně chová, když má doma svou ženu. Otec měl samozřejmě vždy nějakou svou odpověď, která mě ale neuspokojila ani neutišila v samotném strachu, který mě svíral v celém těle.

„V tu chvíli jsem se jako dítě musela naučit ovládat tři nové role, které se mě nekompromisně držely až do dospělosti.“

Tyto chvíle, pocity, emoce a zranění byly tak časté, že jsem si docela solidně vybudovala silný vzorec žárlivosti, který mě doprovází dodnes.

Dlouhou dobu jsem se za pocity, které svíraly mé tělo a souvisely s tématem žárlivosti styděla. Ve všech předchozích vztazích jsem tyto pocity v sobě dusila, snažila se tu tíhu na hrudi vydržet, nekřičet, nebrečet, zkrátka potlačit a vydržet. Tak jako jsem to měla obkoukané a naučené od své matky. Jediné, co jsem nedokázala zamaskovat bylo ticho, které mě vždy pohltilo tak, že jsem třeba i hodiny nebyla schopná s tehdejším partnerem promluvit a už vůbec mu sdělit, co se ve mně děje. Vždy jsem si myslela, že ticho je nic. Že ticho je prostě ticho, prázdno. Ale čím víc jsem byla na povrchu tichá, tím víc to mluvilo uvnitř mě. Kdyby jen mluvilo; něco nebo někdo ve mně dokonce křičel, vztekal se, potom zase zoufale brečel a najednou zase prásk a ticho, hrobové ticho.

„Ve všech předchozích vztazích jsem tyto pocity v sobě dusila, snažila se tu tíhu na hrudi vydržet, nekřičet, nebrečet, zkrátka potlačit a vydržet“.

Vše se ve mně mísilo, měnilo neuvěřitelnou rychlostí. Aby toho nebylo málo, přidala se do toho ještě hlava, která začala tvořit obrazy, ze kterých se skládaly scénáře mých vlastních příběhů s tragickým koncem zrady, opuštění a samoty ze strany mužů. Bylo to tak bolestivé, tak hluboké a tak silné. Mé tělo bylo sevřené v jednu chvíli se spoustou energie, která chtěla explodovat, a v další chvíli absolutně chladné, zmrzlé jako ledovec. Na povrchu toho všeho byla přetvářka, že se vlastně nic neděje. Strach ukázat před partnerem svou zranitelnost, strach, nejistotu a slabinu byl tak silný, že jsem dokonce v tuhle chvíli dokázala zmanipulovat svou ztuhlou čelist a donutila ji k falešnému úsměvu. Tohle všechno jsem si byla schopna dělat ještě spoustu dalších let.

Moje partnerské vztahy samozřejmě znovu a znovu přehrávaly mé zranění z dětství, a tak s každým  novým partnerem jsem si prožila jeho nevěru a své svíravé bolestivé pocity v těle i na duši z mého dětství. Žárlivost mě stála mnoho sil, energie, zapření sama sebe a svých potřeb a manželství, ve kterém vše vygradovalo a bouchalo takovým stylem, že to nešlo zastavit. Neměla jsem žádné nástroje ani zdroje, které by mi pomohly osvobodit se z těchto okovů. Svazovala jsem především sebe a potom hned muže. Mnohdy jsem prožívala pocity nenávisti k sobě samotné a ptala se proč zrovna já musím být taková? Čím víc jsem této energii dávala pozornost, tím větší sílu měla, tím více ničila a ubližovala. Její přítomnost v mém životě se stupňovala a já měla na vybranou: nechat se tím sežrat, nebo v tom najít něco pro sebe.

„Moje partnerské vztahy samozřejmě znovu a znovu přehrávaly mé zranění z dětství, a tak s každým  novým partnerem jsem si prožila jeho nevěru a své svíravé bolestivé pocity v těle i na duši z mého dětství.“

Rozhodla jsem se pro druhou variantu a nastoupila svou cestu poznání, rozvoje, uctění, lásky a síly. Nejdříve jsem si pojmenovala všechny ty nepříjemné pocity, které mě v okamžiku žárlivosti pohlcovaly. Potom jsem hledala ve svém těle jednotlivá místa, která souvisela se všemi těmi pocity a začala se těm místům věnovat a opečovávat je. Pozorovala jsem každé místo, co se v něm děje, jak se zrovna cítí a ptala se ho, co by mu pomohlo, aby se cítilo lépe. Prodýchávala jsem kousek po kousku až do úplného uvolnění. Pečlivě jsem pátrala, kdy poprvé se jednotlivá místa v mém těle stáhla a vždy se dostala do dětství. A tak jsem si začala skládat svou odpověď, odkud tyto pocity pocházejí. Mé tělo si postupně začalo rozpomínat na okamžiky z mého dětství a na všechno to zranění s tím spojené. Prožívala jsem vztek, smutek i pocit oběti. Vším jsem si dovolila znovu projít a tím to ve svém těle dokončit. Nebylo to jednoduché. Energie se samozřejmě rozdmýchávaly nejen uvnitř mě, ale také v realitě života.

Přicházely opět situace, které mnohdy sváděly ke stejnému prožitku žárlivosti, jako mnohdy před tím. Cítila jsem se v tom už vědomější a silnější. Prošla jsem různými terapiemi a meditacemi. Ale pořád byly chvíle, kdy si žárlivost brala mnoho mojí pozornosti a energie.

„Rozhodla jsem se pro druhou variantu a nastoupila svou cestu poznání, rozvoje, uctění, lásky a síly.“

Dnes je téma žárlivosti mým oblíbeným tématem a oblíbeným pocitem. Ať už prožívám žárlivost já nebo můj muž či děti. Dnes už se nestydím říct svému muži, že žárlím a prožívám pocit nejistoty a strachu. Dnes už si nemyslím, že jsem divná nebo trapná, když mě tyto pocity navštíví. Jsou totiž moje, patří ke mně, patří do mého příběhu a jsem za ně vděčná. Neb jsou to právě tyto pocity, které mě pokaždé zvedly ze židle a nutily být v kontaktu se svým tělem, být v kontaktu se sebou samou, přemýšlet nad tím, co prožívám a proč, hledat a jít stále kupředu. Byla to žárlivost, která mě přivedla ke své vlastní sebehodnotě, k hledání svých hranic a pravdivosti ve sdílení své zranitelnosti před muži. Začala jsem růst, více si naslouchat, vnímat a sama sebe přijímat se vším, co já jsem. Přestala jsem žárlivost vnímat jako něco, co mě musí automaticky ničit a vzít s sebou i moje vztahy s muži.

„Dnes už se nestydím říct svému muži, že žárlím a prožívám pocit nejistoty a strachu.“

Rozhodla jsem se tuto ohromnou destruktivní energii přestat otáčet proti sobě, ale začít ji poznávat z jiné strany. Začít ji vidět jako energii, která mi může být prospěšná, která mě může podpořit v mém osobním růstu a aktivním partnerském životě. Uvědomila jsem si, že díky žárlivosti se snažím být ve svém vztahu více aktivní, krásná a zajímavá. A tak jsem se rozhodla svou žárlivost milovat a udělat z ní přednost navzdory tomu, jak tomu bude rozumět okolí. Bylo to tak osvobozující, cítila jsem sílu a napětí, které postupně z mého těla odcházelo. Pamatuji si, jak jsem seděla před svým manželem a poprvé vyslovila, že mám ráda svou žárlivost a že se ji nechci už zbavovat, že je pro mě důležitá. Povyprávěla jsem mu vše co jsem za ty roky v sobě držela co se mi dělo v těle i v srdci. Seděl, vyslechl si celý můj příběh z dětství. Držel mě za ruku. Objímal mě, když jsem plakala u sdílení mých zranění z prožitých nevěr, kterými jsem prošla ze strany mužů v předchozích vztazích. Nic jiného, než tato slova “muselo to být hodně bolestivé” za celou dobu mého sdílení neřekl. Jen mě držel, hladil a byl přítomný se vším, co se v tu chvíli dralo ze mě na povrch. Velmi intenzivně jsem cítila vnitřní proces uzdravování a to mě utvrdilo, že jsem šla a jdu správnou cestou sama k sobě. Dnes, když se v mém prožívání objeví pocity spojené se žárlivostí, přivítám je, přijmu je, opečuji je a zeptám se jich, proč přišly zrovna teď a co potřebují. Která má část se tímto způsobem v tu chvíli ozývá a jak ji můžu pomoci. Odpovědi ve svém těle nacházím velmi rychle a tak, jak rychle žárlivost přijde do mého dne, tak rychle zase odejde. V klidu, v míru, bez dalších postranních úmyslů stáhnout na sebe všechnu mou pozornost. A právě tohle všechno jsou poklady, které jsem díky žárlivosti získala. Dnes už mi slovo žárlivost nepřijde hanlivé. Dnes se dokážu podívat za oponu tohoto slova a vidět tam i něco víc, než jen negativní a ničící energii, za kterou se většina z nás stydí nebo ji odmítá. A tak s láskou, zranitelností a otevřeností dovolím této své poraněné části občas ke mně v ryzí podobě přistoupit a zatančit si tanec, který patří k životu a každý z nás si může určit jeho směr. Buďto zničující, nebo osvobozující.

„A právě tohle všechno jsou poklady, které jsem díky žárlivosti získala. Dnes už mi slovo žárlivost nepřijde hanlivé.“

Věřím, že mé sdílení vám přinese nejen podporu v těchto tíživých chvílích, ale i inspiraci v tom, jak žárlivost a nevěru přetavit v něco přínosného a hodnotného pro váš život.

S láskou k našim zraněním Jana

průvodkyně výcviku Partnerská cesta