Tanec může být dobrou terapií do vašeho vztahu. Při tanci totiž nejsou nutná slova, a přesto je velmi silným prostředkem komunikace. S pomocí tance můžeme vyjádřit to, co prožíváme. Tanec je výborný pomocník na uvolnění napětí. Navíc působí jako afrodiziakum. A to velmi rychle  .

Křik a vzápětí klid. Všude se rozprostírá ticho. Bolest, která paralyzuje mé tělo by se dala krájet nožem. Jsem sama, ležící nahá na posteli s hlubokou tíhou na hrudi. Chtěl se milovat, ale já ho odmítla. Už zase se nám to děje.

Dlouho jsme se nemilovali. Náš vztah je tak láskyplný, radostný a krásný, přesto se v posledních dnech cítím, jako bych od něho byla tak daleko. Na pár dnů jsme zase jako bratr a sestra. A ve mě to tak křičí. Chci být tvou milenkou! Chci abys byl mým milencem! Vše ve mě tak hlasitě křičí. Cítím smutek a zoufalost. Co se to děje? Proč se nám to děje, vždyť se tolik milujeme. Kam se vždy schová naše vášeň a touha odevzdat se jeden druhému? Ležím na posteli, přemýšlím a cítím. Mám pocit, že tohle se děje určitě jenom nám. Chce se mi brečet, ale nejde to.

On vedle v kuchyni připravuje snídani. Jak je možné, že má v tuhle chvíli pomyšlení na jídlo? Mám pocit, že vždycky všechno podceňuje myslí si, že to bude zase dobré, ale nebude. Tvrdnu ještě víc, uzavírám se do své skořápky. Ztrácím svou něžnost, lehkost a vnitřní klid. Už s ním nebudu spát, hodně dlouhou dobu! Ať se pěkně taky trápí. Aspoň ucítí, jaké to je.

Co to slyším? Ááááá moje ego si přebírá nad touto situací kontrolu. Mé zraněné malé, vnitřní dítě neuneslo fakt, že nedostalo to co chtělo. Že se mu nedostává pozornosti jaké by potřebovalo. Že se svět netočí kolem něho. Aspoň, že jsem si toho vědoma.

Tak jo, co se to tu zase děje? Ááááá začínám tomu rozumět, život mě opět zve k růstu. Má vyšší moudrost mě zve do smrdutých bažin vlastního Já. Chvíli mu naslouchám. NE! NE! NE! Křičí mé ego. Tohle nezvládnu. Proč zase já mám dělat ten první krok. Stěžuju si, odháním ho od sebe a teď ho mám volat zpátky a zvát ho do svého posvátného chrámu, do svého těla a milovat se s ním, abych něco v sobě uzdravila? Není to blbost? Vyhovovalo by mi teď víc být uzavřená, nechat se dobývat a přemlouvat ať se zpátky k němu přiblížím. Mé pubertální vnitřní dítě zdá se chce být také chvíli viděno.

Skvělý nápad, ale… propásnu svůj okamžik k růstu. Stát se zase o něco vědomější, svobodnější a jako žena větší. „Tak k jakému kroku se rozhodneš,“ ptám se sama sebe.

Čas běží a já hledám sílu a slova, jak ho zavolat do ložnice. Ležím nahá a v koutku mých očí se třpytí kapky slz. Jsou jako přilepené. Z nějakého důvodu nestékají dolů. Nejde mi plakat, ač bych chtěla. Tak silná je v tuto chvíli má bolest i skořápka, kterou jsem si pro své vlastní bezpečí a pohodlí vytvořila. Bezpečí? Před kým, před čím? Před vlastním manželem? Uf, tohle není moc dobrá cesta. Takhle to nechci. Toužím jít cestou srdce a pravdy. Tak jo, jdu na to! I přes všechnu tu velkou bolest, nechuť, naštvání a hlubokou uzavřenost.

Raz, dva, tři …. volám jeho jméno. Těch pět písmenek jeho jména drmolím mezi zuby, jako ten nejtvrdší písek. Slyšel mě hned na poprvé. Mé tělo vzápětí zaplavil stud a strach. Jaká bude jeho reakce, až mu to řeknu? Jak se na mě bude dívat a co si bude asi o mě myslet? Ano lásko, ozývá se z jeho úst. Jeho oči se dívají upřeně na mě a já vím, že musím mluvit. Tichým hlasem říkám “pojď ke mě”. Následuje beze slov mou nabídku a s nechápajícím výrazem v obličeji co se bude dít pomalu lehá na mé tělo. V těch pěti vteřinách hrobové ticha byl slyšet jen zběsilý tlukot mého srdce.
Šeptám mu s roztřeseným hlasem a poslední myšlenkou, zda bych neměla raději dál hrát naštvanou a nespokojenou ženu: “Vstup do mě prosím.“  S údivem se na mě podíval a pronesl: „Máš hodně nestandartní přání”. Má vyšší moudrost mě však vede dál a já pokračuji bez jakékoliv reakce a vysvětlování. „Vstup do mě a miluj mě. Dívej se mi celou dobu do očí a nepřestávej“. „Proraž svým posvátným penisem tu bariéru, která mezi námi teď je a rozbij tu tvrdou skořápku, kterou jsem si ze strachu vytvořila kolem svého srdce i těla.“

Sundává si kalhoty a velmi pomalu do mě proniká. Cítím se zvláštně. A on nejspíš také. Jsem plná zmatených emocí. Točí se se mnou celý pokoj. Cítím jen jeho penis a své slzy. Něco praská a já jen potichu stále dokola šeptám: “Moje slzy jsou v pořádku, nepřestávej a miluj mě, dívej se mi do očí a zboř to všechno.“  Cítím v každé buňce svého těla, jak moc chci žít v lásce bez všech těchto bariér, slupek strachu a uzavřenosti. Vnímám, jak silný a hluboký proces uzdravování se mi děje. Tohle je pro mě forma učení. Je to lekce skrze bolest. To, abych si ji navždy zapamatovala a mohla se z ní osvobodit.

Začínám cítit hluboké uvolnění ve svém těle. Je to úleva.
Něco se mění. Postavila jsem se svému vnitřnímu strachu tváří v tvář a rozpustila ho skrze milostné spojení. Začínám být zase plná života a živosti. Začínám se znovu spojovat se svou radostí. Jsme si zase tak blízko v nejhlubší oddanosti a lásce jeden druhému.

Když jsme dokončili naše posvátné, uzdravující milování, zůstala jsem ještě nahá ležet na posteli, abych se mohla cítit… hlas vyšší moudrosti ke mě promlouval “to ty si volíš, jak se chceš cítit, co chceš prožívat a co od celé existence chceš.“

Cítím se vítězně a děkuji za podporu mému muži. Pochopila jsem na této lekci, že když v sobě budu střádat negativní pocity, myšlenky, uzavírat se sama do sebe a žít v roli oběti neštěstí a svíravé pocity mě budou pronásledovat. Právě proto, že já to chci. Když se však tomu postavím a přestanu se svým vnitřním strachem hrát tuhle hru, osvobodím se.

Strach je forma energie, která nás oslabuje. Když se mu postavím, můžu změnit jeho směr. A tak se opět stanu paní svého života. Je důležité, aby moje vůle zůstala optimistická i ve chvíli, kdy už moje mysl propadá pesimismu. Jen tak, někam dojdu.

Děkuji sexualitě, že má takovou léčivou moc být mostem k naší vnitřní svobodě a lásce. Děkuji sobě, že jsem našla sílu a odvahu udělat něco jinak, než běžně dělám.

Znovu jsem si připomněla, že milování neslouží jenom k reprodukci, ale také k duchovnímu růstu. Je to energie, která umožňuje spojení viditelného s neviditelným. A tak se stalo i u mě. Zkrátka láska dokáže zázraky.

Namaste?

Rusovláska, která mě mnohdy inspirovala a podpořila ve vlastním sebevnímání a lásce k sobě samotné. Žena mnoha tváří. Jednu z nich bych vám dnes ráda v našem rozhovoru představila. Monika je totiž velmi citlivá a moudrá terapeutka, která má dar provázet a podporovat páry na jejich cestě k větší lásce a spokojenosti.

Moni, v čem tě vztah s tvým mužem obohacuje?

Môj manžel ma obohacuje svojim bytím, inakosťou mužskej podstaty, samozrejme jedinečnosťou osobnosti, a zároveň takou rovnakosťou s mojou podstatou, že častokrát nás oboch mrazí…To sa pretavuje do nášho vzťahu. Vzťah partnerský je z môjho pohľadu a cítenia, jedno z najsilnejších, a najťažších poslaní v tomto fyzickom svete. Skrze vzťah sa učím byť ešte viac sama sebou v sebeláske, sebeúcte, ukotveniu tejto sily lásky, a rešpektu k tej absolútnej prapodstate muža ako takého. Vzorce našich predkov, ktoré sme prebrali nás naučili všetko možné, len nie prijatiu, rešpektu a láske k sebe samej ako žene, a tým k mužovi. Vzťah nám dáva neskutočný priestor na rozpnutie sily vnútornej bohyne, a tým automatické povýšenie muža do statusu kráľa. Toto pochopenie a precítenie mi dalo ďalší nekonečný rozmer vo vzťahu ísť ďalej a hlbšie k precíteniu, objavovaniu aj rán z minulosti, a následnému liečeniu na oboch stranách.

„Skrze vzťah sa učím byť ešte viac sama sebou v sebeláske, sebeúcte, ukotveniu tejto sily lásky, a rešpektu k tej absolútnej prapodstate muža ako takého.“

Proč je podle tebe láska, touha milovat a být milován pro člověka tak důležitá?

Pretože láska je emócia, emócia vyvoláva chemickú reakciu v tele, z pohľadu fyziky dráždi naše zmysly, čiže vyvoláva pohyb energie v tele, a táto energia je nekonečná a neskutočná sila v nás skrze ňu dokážeme povzniesť seba a partnera do nekonečných božských, nadpozemských, vesmírnych sfér . Toto odovzdávame ďalej –deťom, ovplyvňujeme ľudí okolo nás. A tento proces je pre nás prirodzený od počatia. Rodíme sa s túžbou dávať lásku, a zároveň ju prijímať. V partnerskom vzťahu máme k tejto láske akýsi „bonus“ – a tou je vášeň, túžba jeden po druhom , ktorú si napĺňame cez sexualitu-milovanie. Keď máme toto naplnené v partnerskom vzťahu, cítime sa šťastnejší, krásnejší, duša je radostná. A pre toto všetko je túžba milovať, a byť milovaný pre človeka tak dôležitá.

Moni, čím to je, že většina lidí se cítí ve svých vztazích nešťastni a zranění, co nám stále chybí?

Chýba nám dôvera v seba, v toho druhého, v hlbokú lásku. Je to odraz zranení našich predkov vo vzťahoch, a podliehaniu týmto strachom. Z toho vyplýva chcenie „mať všetko-čiže toho druhého pod kontrolou“, a zamotávame sa v začarovanom kruhu manipulácie jeden druhým.

Kdybys měla ze své zkušenosti nabídnout pár tipů pro zdravý a fungující vztah, co bys zdůraznila především?

Dôvera a úprimnosť – základ partnerského vzťahu. Ďalšou dôležitou súčasťou je naučiť sa prijať svoje tiene, a tiene partnera absolútne. Je to proces neľahký, učím sa to s manželom doteraz, ale, kde je vôľa tam je cieľ.

Co tě tvé vztahy s muži naučily nejvíce a čeho jsi se třeba naopak musela vzdát?

Každý vzťah ma „nútil „poriešiť si svoje vlastné traumy, bolesti, ktoré sa niesli z pôvodnej rodiny, a systému spoločnosti. V tomto procese som sa doslovne musela vzdať strachu z lásky. Naučila som sa vnímať sa a milovať, podporovať ženu v sebe, prijať zodpovednosť za to, že som žena, zvedomiť si tú vnútornú ženskú silu. To mi otvorilo iný pohľad na mužov ako takých, precítila som, že sa dá k mužom vzhliadať bezpodmienečne, len preto , že proste sú muži. Tá neuveriteľná energia lásky k samotnému bytiu seba ako ženy, a muža ako takého, mi otvorila ďalšie brány poznania. Toto želám každej žene, pretože sa to určite odrazí aj v jej partnerovi.

„Rodíme sa s túžbou dávať lásku, a zároveň ju prijímať.“

Jak poznat okamžik, kdy je už nezbytné vztah opustit, protože to překračuje hranice jednoho z partnerů?

Toto je niečo, čo každý z nás vnútorne cíti. A častokrát omnoho skôr, ako vzťah opustíme. Z mojich skúseností viem, že vzťah som musela opustiť vo chvíli , keď som bola vyčerpaná z toho „obyčajného bytia vo vzťahu“, a mala som pocit, že strácam samu seba. Myslím, že toto je to hraničné, pretože zdravý vzťah podporuje jedinečnosť partnerov navzájom s láskou, v láske, rešpekte a úcte.

Jak se staráš o sebe a svůj vztah, aby byl láskyplný a harmonický?

(úsměv) O seba sa rada nechávam postarať, rozmaznať na kozmetike, masáži. Veľa čítam, cvičím, chodím do lesa, postupne si napĺňam svoje ciele, túžby. Skrátka starám sa o to, aby som bola šťastná, vo vnútornej harmónii. Túto energiu prinášam svojím bytím automaticky do vzťahu. V každom vzťahu sú aj ťažšie chvíle, ale práve práca na sebe, svojich procesoch, prináša stále väčšie pochopenie a nadhľad k procesom môjho manžela, a naopak. Nepochybne máme spoločné ciele , túžby, a aj „rituály“. Je veľmi dôležité pre nás byť spolu, a zároveň vo „svojom vnútornom svete“. Skrátka byť vo vzťahu slobodne je cesta k láskyplnému a harmonickému vzťahu, pretože chvíle prežívané spoločne, už len pri nákupoch, upratovaní sú pre nás taktiež prejavom lásky a radosti, že sme spolu.

Prozradíš nám nějakou praktickou techniku nebo osvědčený způsob, který používáte se svým mužem, když se zrovna váš vztah prochází nějakou krizí?

(smích) Môj muž hovorí ..“ dáš mi najesť , nee „ ..Keď máme krízu je dôležité si uvedomiť, kto je na tom lepšie v tom čase – čiže disponuje lepšou energiou a náladou. Vždy je jeden z partnerov o kúsok lepšie na tom a ten preberá väčšiu zodpovednosť za riešenie konkrétneho problému, to znamená v praxi, že rešpektujem manželov proces, a nechávam ho aspoň trochu sa ukľudniť, robím všetko preto, aby som bola v čo najväčšom nadhľade. A keď sa skľudní, hľadáme riešenie. A takto je to naopak, keď ja mám svoj proces. Základ je ale v tom, že na začiatku vzťahu sme si sľúbili, v mene našej lásky, že urobíme maximum pre to, aby sme vyriešili problém, buď spolu, alebo keby sme nevedeli nájsť spoločné riešenie, tak v terapii, či už osobnej, alebo párovej.

Neexistuje partnerstvo bez nejakých menších, alebo väčších krízových situácií, pretože každý si nesieme nejaký „balík záťaží“ z rodu, ale je základ si uvedomiť, že nás spája láska, a milujeme sa.

„Zdravý vzťah podporuje jedinečnosť partnerov navzájom s láskou, v láske, rešpekte a úcte.“

Myslíš si, jako dlouholetá terapeutka, že je ve vztazích důležité společně se rozvíjet a pracovat na vztahu?

Určite ano, bez toho to nejde. Aj preto vzťahy sa rozpadávajú, lebo jeden na sebe pracuje, snaží sa potiahnuť toho druhého. Keď však ten partner nechce, tak partner „ťahač“ sa nakoniec unaví a veškerý cit ochladne, vyprahne, zvädne. Je veľmi dôležité, aby boli obaja partneri empatickí k sebe, a rešpektovali seba samého, a tak aj toho druhého. A vtedy sa môže tvoriť spoločná cesta v rozvoji partnerstva. Tu sa mi tlačí otázka: „Kde je tá hranica sily lásky, a prepojenia vo vzťahu ?“ Takže máme nekonečný rozmer ešte neobjaveného.

V čem ti projekt Partnerská cesta dává smysl a proč ho podporuješ?

Partnerska cesta je úžasný projekt podporujúci impulz, nádej, že ešte nemusí byť všetko stratené vo vzťahu. Že práve naopak – je to výzva nájsť spoločné riešenie, ďalší rozmer vo vzťahu, a že to objavovanie je úžasné, povznášajúce, radostné a vo finále ovplyvní všetky aspekty nášho života – od zdravia, vzťahov našich detí, rodiny, pracovných vzťahov a určite aj úspechov. Za to vám, Jani a Václav, aj s mojím manželom Máriom, zo srdca ďakujeme.

Moni, ze srdce děkuji za tento krásný rozhovor, který mě v mnohém inspiroval. Jsi krásná a moudrá duše s citem pro jemnost a to je něco co se mě při kontaktu s tebou dotýká a baví.

Monika Púš Szászová
Alternativní terapeutka, která podporuje páry na jejich cestě k větší lásce a harmonii. Kombinuje klasickou psychologii a alternativní terapie.  Vystudovala vysokou školu Academiu Arcana de Tarot. Věnuje se systemickým a rodinným konstelacím.

www.marionaisis.sk 

na FB ji můžete najít zde www.facebook.com/MarionTerapie/

Muž by bez ženy nevyrostl. A žena by bez muže neporodila. Muž a žena se vzájemně doplňují a bezpochyby potřebují.

Bohužel v naší křesťanské kultuře, kterou jsme všichni významně ovlivněni, chybí zdroje k tomu, aby naše vztahy byly podporovány a zdravý růst mezi ženou a mužem vyživován. Proto ještě mnoho z nás nepochopilo, jak moc je důležité se společně ve vztahu rozvíjet a růst. A tak se buď nerozvíjíme vůbec, nebo máme potřebu se rozvíjet individuálně sami. Většina z nás žije ve vztahu, a přesto na různé semináře, kurzy a terapie chodíme sami. A v tom vnímám něco nezdravého pro naši společnou lásku. Nemusíme chodit daleko pro jednu z odpovědí na otázku, proč tomu tak nejspíš je? Stačí se podívat na model naší prvotní, posvátné rodiny. Josef a Marie žili v kamarádském vztahu bez mileneckého spojení. Marie počala a porodila dítě bez pohlavního styku skrze Ducha svatého. Josef se stal náhradním otcem a přijal Ježíše za vlastního syna. Ježíš jakožto mladý muž byl spíše samotář na své vlastní cestě, který ženu ke svému růstu ani životu nepotřeboval. Jediné ženě, které důvěřoval byla jeho matka. Tento archetypální model partnerství a rodiny je nám tisíce let předáván. Také vám v tom něco podstatného chybí?

Nedivím se většině mužů, že tuto cestu podvědomě následují. Že je pro ně těžké odpoutat se i v dospělém věku od své matky a přirozeně s úctou a důvěrou její místo uvolnit pro svou ženu. Odevzdat se jí a skutečně v hloubce své duše propojit a sjednotit. Zrovna tak, jako my ženy potřebujeme opustit nezdravou křesťanskou verzi Marie, která si neužívá své pohlavní zralosti, vášně a plní pouze roli matky, do které ve vztazích tak často my ženy padáme. Vliv křesťanství má nesmírnou moc a vliv na každého z nás. Avšak nezoufejme. Život nám přeje. Nacházíme se v čase hojnosti, ale také znovuobjevování moudrosti, která v každém z nás dříme již odpradávna. Je čas, aby se muži více uvolnili do své ženské spirituální esence a začali se znovu od svých žen ve vztahu učit. Znovu začali naslouchat ženským příběhům a moudrosti a neměli strach se ve vztahu ženě odevzdat a nechat se jí inspirovat. Ženy se také potřebují skrze svůj vztah učit většímu uvolnění do své ženské esence a plynout ve svém těle, důvěřovat a přijímat božské dary svého muže.

Je velmi důležité, abychom ve svých vztazích i duších usilovali o rovnováhu mezi mužem a ženou, mezi mužskostí a ženskostí. Jen tak se můžeme skutečně něco v našich vztazích a životech naučit, pochopit a následně změnit. Tato změna má samozřejmě velmi pozitivní vliv i na naše děti a rodiny. Neboť v rodinách je opravdová síla, která může skutečně začít svět měnit.

Vztah je vždy našim zrcadlem a nezáleží na délce jeho trvání. Náš partner je vždy zrcadlem toho, co skutečně nosíme uvnitř, i když si to mnohdy neuvědomujeme. Podívejte se, kdo jste v tomto zrcadle, a pokud se vám nelíbí váš odraz, tak se zastavte a hledejte v sobě, postavte se sobě vzájemně v tváří tvář a hledejte společně svou vlastní i vzájemnou krásu, božství a radost. Hledejte a učte se to skrze váš vztah, skrze jeden druhého. Naučte se společně růst v lásce a v důvěře. Váš intimní vztah vám nabízí tu nejvýživnější půdu k růstu. Když přijmete fakt, že váš partner je jediný člověk, který je vám tak blízko jako nikdo jiný, otevře se vám jedna z cest k Bohu. Ve vztahu jste si tak blízko, že si můžete vzájemně poskytnout daleko větší soucit, podporu a lásku, než s kýmkoliv jiným.

Společný, partnerský růst je mnohem rychlejší a hlubší, než když jdete stejnou cestu osobního rozvoje sami.

Společný růst vám umožňuje jít do větší hloubky, více na tělo do nejhlubší intimity a to váš vztah bude činit mocnějším a větším. Začněte vaše problémy a krize proměňovat v příležitost potkat se a společnou silou je přetavit v ještě větší lásku. Hluboko uvnitř sebe věřím, že intuitivně všichni cítíme, že náš partnerský prostor nabízí velký potenciál k osobnímu i společnému růstu. Že splnění základního faktu, že mužské a ženské patří k sobě a má mnohem větší přesah, než který většina z nás žije.

Pro ty, kteří jsou duchovní hledači, je partnerský vztah výborná zkušenost a cesta. Vztah je jako živý organismus, který se stále vyvíjí a mění, který nám nabízí možnost prozkoumat život a duchovně se probouzet. Vztahy tu nejsou jen od toho, aby nás dělali šťastnými, ale aby nás probouzely.

Když muž a žena v partnerském vztahu mají vzájemně odvahu otevřít svá srdce všem zákoutím duše, vytvoří tak jejich vzájemná láska bezpečný prostor pro všechna zranění. V tu chvíli jejich společná cesta vede k Bohu a jejich vztah je požehnán darem moudrosti.

Mějte touhu jít hledat a objevovat tuto božskou moudrost skrze váš vztah a nedovolte, aby vaše láska na tomto světě bloudila bez cíle.

My jdeme spolu a totéž ze srdce přejeme vám Jana a Václav Němečkovi!

Často jen tak v tichosti sedím a rozjímám. Rozjímám nad životem, sebou, rodinou, prací a vždy mě tohle rozjímání zavede ke stejné odpovědi – Láska. Láska je nekonečným zdrojem života. Je především aktem vůle. Mnoho lidí, však lásku zaměňuje a plete si ji s počáteční touhou – přitažlivostí emoční i sexuální. Láska nás učí mnoho věcí a neustále nás zve zpátky domů do našich srdcí. Lásky je nekonečně mnoho, protože je za vším a všude. Má mnohem větší přesah, než my lidé, a proto ji nikdy nemůžeme ani zničit ani vyčerpat. Přesto mnozí z nás mají pocit, že ji ve svém životě nemají, že lásky není dostatek, nebo dokonce, že neexistuje vůbec. Mnozí z nás přestali lásku hledat a dokonce rezignovali. A jiní jen imitují představu o tom, co by láska mohla být.

Ale co s tím vším tedy dělat? Kde a jak se vlastně láska hledá? Tyto otázky často slyším z úst žen, které ke mě přicházejí. Musím se přiznat, že vždy mě tyto otázky lehce znepokojí. Dívám se do něžné a láskyplné tváře ženy a hledám, kde se na své životní cestě mohla takto pustit – ztratit. Kam zmizelo její přirozené napojení na lásku. Kam se poděla její víra a důvěra ve vlastní hodnotu a hlas srdce.

A pak se zastavím, vrátím se zpět k sobě samotné a jen nechám znít vlastní melodii srdce, která mě umí ztišit a já hledám odpověď. Pokaždé je trochu jiná, ale právě dnes přišla tahle:

“Láska tu byla, je a bude.” To jen mnozí z nás ji přestali hledat. Přestali se po lásce ptát, a tak s ní ztratili částečně kontakt. Myslím, že my dospělí se všeobecně málo ptáme a není to jen o tom, že bychom se o různé věci a prožívání nezajímali, jako spíš, že se bojíme. Tomuto strachu jsme uvěřili v dětství a věříme mu dál. Už jako malé děti jsme byli velmi zvídavé, lákalo nás tajemno, touha objevování a poznávání. Tyto přirozené pocity a potřeby jsme cítili každou chvíli, když se rodiče zrovna nedívali, a my mohli vzrušeně prozkoumávat každý jejich šuplík nebo krabičku. Cítili jsme silnou, vnitřní touhu po poznání, odhalení a odpovědích, co se asi v té skříňce a krabici skrývá. A když se nám nepozorovaně podařilo matčinu krabici ukořistit, naše zvídavost nás vedla dál k otázkám “k čemu tohle slouží?“ Co se s tím dělá? Jak to funguje? Jenomže pak přišel okamžik, kterého jsme se většina z nás bála. Ve dveřích se objevila maminka s příšerným, pokrouceným obličejem a vykulenýma očima. Zvednutým prstem u hlavy s nekompromisními slovy, které by vyděsily i psa. “Vždyť jsem nic neudělala, jen jsem byla zvědavá,” odcházela jsem mnohokrát s touto myšlenkou a slzami v očích zpět do svého tichého pokojíčku. Velmi podobné situace v dětství jsme zažívali často. Mnohokrát jsme se ze zájmu, ze zvědavosti, z potřeby růstu ptali a nedostali žádné pro nás potřebné odpovědi. Místo toho jsme si odnesli pocity viny, urážky, zesměšnění nebo strach. Moc dobře si pamatuji kolikrát na mou zvídavou otázku přišla reakce “přestaň mě otravovat, musím to dovařit”. Dodnes mi zní v uších věta od mé matky, “kdo se moc ptá, moc toho ví. A to není dobrý.”

Také jsem mnohokrát slyšela otce své tehdejší, nejlepší kamarádky, která se ho ptala jestli existuje Bůh? Velmi podrážděným tónem hlasu vykřikl „buď zticha, co mě furt otravuješ tak blbýma otázkama!“ A jistě bych tu mohla ještě dlouho psát a věřím, že byste se ke mě v hojném počtu přidali s reakcemi rodičů, učitelů a jiných dospělých, kteří v nás nevědomě a mnohdy zbytečně tvrdě vybudovali strach hledat, zkoumat, objevovat, poznávat a ptát se.

A tak jsme se přizpůsobili dospělému světu, který se tolik už neptá a nehledá. Přestali jsme se ze strachu a dalších pocitů, které v nás zůstaly z dětství, ptát na život, na lásku, na smrt a dokonce i na své potřeby. A tak jsme postupně začali ztrácet důvěru ve vše, co život tvoří i nabízí. Mnohdy se cítíme jako dřevěné figurky, které někdo tahá za provázek ve vlastním dřevěném divadélku. Spoustu z nás dokonce přijalo podstrčenou a nepravdivou iluzi, že toto divadélko tvoří celý náš svět a nic jiného není.

A tak v této “malé” lži dál hrajeme hlavní roli v příběhu vlastního života. Jak z toho ale ven? Nikdo přece nechce žít v omezeném prostoru, když víme, že za okny je toho mnohem víc. Jednou z cest je pochopení, kde se ve svém životě a vztazích nacházíme. Abychom pochopili musíme se učit, ale znovu ptát. Tam, kde jsou otázky jsou i odpovědi. Když máme odpovědi můžeme podniknout určité kroky a posunout se v životě nebo dané situaci dál. Potřebujeme se znovu začít ptát sebe samotných, svých partnerů, dětí, kolegů, přírody, těla i Boha.

A věřte mi, složité to až tak není. K tomu, abychom se mohli ptát a zároveň našli odpovědi, potřebujeme zpomalit naše prožívání všedních dnů. Naladit se na ticho a klid vlastního srdce i duše. Nejlepší zázemí k tomu najdeme v přírodě, ale není to nutné, neboť hlas našeho srdce i duše je s námi stále přítomný. Abychom se mohli správně ptát musíme mít především dobrý kontakt se sebou a být plně přítomni v sobě samotných. V tu chvíli začínáme hlas našeho srdce i duše slyšet nejintenzivněji a odpovědi na naše otázky se stávají hmatatelnější než kdykoliv jindy. Spojte se znovu se svou dětskou zvídavostí a touhou poznávat a zkoumat. Najděte v sobě znovu zájem o sebe, o své tělo a život samotný. Začněte znovu důvěřovat sobě samotným, otázkám i odpovědím, které přicházejí z vašeho srdce i duše. Začněte znovu sami se sebou komunikovat, a tím cítit větší jistotu a stabilitu ve vašem bytí. Otevřete znovu své srdce touze žít. Abychom cítili touhu žít potřebujeme cítit vděčnost k životu a všemu co ho tvoří. Cítit vděčnost znamená být ve svém srdci. A být ve svém srdci znamená dýchat, modlit se a meditovat. Otevřené srdce je bránou k uzdravení a radostnému životu.

A tak nedovolte svým strachům a zraněním, aby vás připravili o možnost prožívat neopakovatelný, pestrý, individuální svět, z něhož se lze učit, mít radost a čerpat inspiraci. I když je to občas náročné a jiné, než jsme si představovali. 

S láskou Jana

(Tento článek nevznikl proto, aby soudil něčí způsob prožívání sexuality ani pomůcky a nástroje, kterými se můžeme chránit. Vznikl pro vyšší záměr a z vlastní zkušenosti prožívání sexuality v partnerském vztahu. O zvědomění i druhé strany mince, o kterou se často lidé ve vztazích ochuzují používáním antikoncepce nebo prezervativů. Vznikl k pouhému zamyšlení se a procítění. Rozhodnutí je vždy pouze na nás.)

Na téma sexuality je má pozornost zaměřená velmi aktivně již 11 let. Prošla jsem si různými fázemi, procesy a vrstvami sexuality a stále mě tato ohromná energie, která umí být nekompromisně ničivá i krutá, ale zároveň i posvátná a léčivá, nepřestává překvapovat v její rozmanitosti a nekonečném prostoru, který nám lidem nabízí a do kterého nás každý den zve. Cítím vděčnost, že můžu jít v proudu této nejsilnější energie v životě člověka. Sexuální energie nás vede do míst, kde Bohové tančí, ale zároveň do míst, kde hladinu vody tvoří smradlavé výkaly, které musíme vlastníma rukama vytahovat. A to se nám nechce. Vystupovat z něčeho, co máme naučené, je pro nás mnohdy nebezpečné. Překračovat svou komfortní zónu je mnohdy tak otravné a nepohodlné. A tak zůstáváme v tom, co máme, protože tam se cítíme mnohdy bezpečně, ale ne naplněně.

Všichni dobře cítíme, jak je sexualita přitažlivá a zároveň mocná a nebezpečná. A tak raději tančíme spíše na povrchu této mnohdy až mysteriózní energie a jediné dveře, do kterých si dovolíme vstoupit se jmenují touha a vášeň. A protože nám ve skutečnosti nikdo od dětství nepřál a nedovoloval žít náš potenciál, naši zvídavost a radost ze života skutečně prožívat, spokojíme se mnohdy s málem. A to málo žijeme. Uvěřili jsme, že to málo je vlastně vše, co lze v životě ochutnat a žít.

Musím vás zklamat a zároveň pozvat dál. Tohle je pouze začátek a polovina toho, co můžete skutečně žít, aby jste byli celiství a váš život vám dával smysl, abyste ho chtěli žít. Abyste životu a všemu, co ho provází řekli ANO! Většina z nás se v tématu sexuality a jejího prožívání nachází pouze v první vrstvě. Pluje na relativně klidné hladině, a proto nám tady doposud antikoncepce ani prezervativ nebyl překážkou, ale nástrojem, jak se chránit před něčím co nechceme. Nemohu se zbavit pocitu, že nám opět někdo zapomněl říct, že úrovně sexuální energie v našich šťavnatých, životem pulzujících pohlavních orgánech jsou tři.

Pokud se tedy budete chtít do těchto dalších dvou vrstev se svým partnerem skutečně ponořit a objevovat jejich kouzlo, prostor a důležitost, budete muset odložit svou kamarádku antikoncepci a kamaráda kondoma. Neboť, pokud se rozhodnete skutečně objevovat sami sebe, vašeho partnera i samotný život, hledat skutečnou lásku a důvěru, budete muset tyto nástroje a pomůcky, co vás chrání odložit, a být skutečně nazí fyzicky i duševně. A v té nahotě se setkat jeden před druhým. A to je velké riziko, kterému málokdo chce říct skutečně ANO!

Jsme lapeni v době skrývání. Skrýváme svá srdce, svá těla, své hodnoty, svá zranění, své úsměvy, svůj potenciál, svůj majetek, své peníze i své ženství a mužství. Chceme žít lásku a při nejintimnějším milostném setkání schováváme svou vášeň a citlivost za antikoncepci a svůj penis do latexové kombinézy. Možná teď přesně netušíte, o čem mluvím a kam mířím.

Pokud je ale vaše zvědavost opravdu velká a vy cítíte, že se ve vás právě teď něco děje, že se nechcete spokojit s tím, jakým způsobem své milování s partnerem prožíváte, může to být pravděpodobně z toho, že jste doposud neobjevili hlubší a širší úrovně sexuality, které vášeň a touhu již přirozeně zahrnují. K těmto dalším úrovním prožívání sexuality vedeme partnerské páry v rámci našeho výcviku partnerskacesta.cz. Ale teď zpět…

Ženská vagína a mužský penis jsou velmi živé orgány, které si žijí mnohdy tak trochu svým vlastním životem. Nezajímá je nic jiného než spojení a energie, kterou spolu vytváří. A ta energie je mocná, léčivá a má vyšší poslání a smysl, než si naše hlava umí představit. Je to prostor, kam naše ego už nedosáhne. Je to prostor nekonečnosti našeho srdce, odevzdání se vyšší moci a moudrosti ruky, jenž nás stvořila a přesahuje. Je to prostor, ve kterém jsme součástí Boha a vesmíru. Je to prostor, kde se skrze naše milostné spojení tvoří něco vyššího a prospěšnějšího pro svět, lidi, zvířata než jen pro naše potěšení a touhu. Je to prostor nejvyšší důvěry, zranitelnosti, posvátnosti a odevzdání se partnerovi a Bohu. A právě z tohoto místa můžete skutečně začít tvořit a žít.

Naše vagína (Yoni) a penis potřebují volnost. Potřebují se hýbat, pulzovat, cítit, měnit tvar i velikost. Potřebují každý den toho druhého, aby mohli svůj potenciál naplno využít. Potřebují jeden druhého, aby nás mohli vést do míst, kde naše logika a analytické myšlení už nemají dosah. Je to místo, kde můžete absolutně ztratit všechny své šuplíčky, koncepty a předsudky o tom, jak jste to doposud v otázce sexuality měli, a jak to má být. Ztratíte vše, co jste se doposud o sexualitě naučili nebo co vám bylo řečeno. Vagína a penis jsou doslova na sobě závislí, potřebují se jeden druhého dotýkat, být spolu v neustálém kontaktu, cítit svou vzájemnou vůni a zvuk svého hlasu. Potřebují spolu komunikovat a tvořit život. Mají své vlastní poslání.

A to poslání je milovat se, ctít se, respektovat, toužit po sobě, ale také otvírat cestu k Bohu, k vyššímu vědomí a pro něj tvořit. Když se milujete, vytváříte energii lásky pro celý vesmír, pro všechny lidi. Proto by mělo být milování posvátným momentem a chvílí. A tohle poslání je neustále v našich vagínách a penisech přítomné, ať se děje co se děje. Je to ohromná energie, která hýbe absolutně vším. Je to energie, která se vlévá a ovlivňuje naše vztahy, naši práci, naši výchovu, naše peníze, to jak se cítíme, jak žijeme, po čem toužíme. Je absolutně přítomná všude, ať už si ji uvědomujeme nebo ne.

A pokud do milování vchází muž oblečen v prezervativu jeho penis říká: “ Musím se před tebou chránit.” Nechci se ti ve skutečnosti dát celý. Mám z něčeho strach. Nechci, abys mě ve skutečnosti viděla a cítila. Nechci se ve skutečnosti s tebou spojit. Nechci s tebou tvořit. Nechci s tebou být. Uf, uf, uf… a ještě bych mohla pokračovat dál. Cítíte to teď ve svých tělech že? Já tedy ano. Toužíme se milovat, abychom cítili druhého člověka, jeho teplo, jeho vůni, lásku a aby jsme skrze milování společně kráčeli k Bohu, ať už si pod tím představíte cokoliv. A mezitím mnozí z nás od samého začátku této milostné meditace říkají NE!

Do mé terapeutické praxe přichází mnoho párů s tím, že si milování bez kondomu nedokáží vůbec představit. Kolem jejich milování je tolik strachů, předsudků a argumentů. Je to tak bolestivé. A tak mě vždy hřeje u srdce, když páry začnou svým tělům a pohlavním orgánům více důvěřovat, když se naučí potkávat se v milostném aktu i jinak než jen s prezervativem a dopřejí si skutečně plout ve víru sexuální energie, která potřebuje volnost a citlivost, aby mohla svou nekonečnou silou prorazit vše, co je v nás mnoho let znehybněné a zkostnatělé.

Chci pozvat ty, kterých se toto téma týká a jakýmkoliv způsobem vás oslovilo: nalaďte se na své penisy a zeptejte se jich, jak se cítí v tom těsném prezervativu? Jak se cítí váš penis při vstupu do ženské vagíny navlečen od hlavy až ke kořenu v těsné, latexové kombinéze? Kolik toho ve skutečnosti při milování cítí? A vy milé a citlivé ženy, zeptejte se vaší vagíny, jak se cítí, když do ni při milostném aktu vstupuje váš nejmilovanější člověk s penisem zabaleným v prezervativu, který od samého začátku říká NE! Možná se dozvíte spoustu nových informací o svém skutečném prožívání a prožívání svého nejbližšího člověka v tak posvátném setkáním jako je milování.

S pokorou k našim strachům a zraněním v sexualitě Jana

„Vybavuji si, že první dotek žárlivosti ve svých pocitech jsem měla již jako dítě.“

A tak jsem se v těchto, pro mě nepříjemných chvílích, do kterých mě otec samozřejmě nevědomě dostával, naučila reagovat. Abych se postavila za v tu chvíli nepřítomnou matku, za jejich vztah, za naši rodinu a za pravdivou lásku mezi mužem a ženou. V tu chvíli jsem se jako dítě musela naučit ovládat tři nové role, které se mě nekompromisně držely až do dospělosti.

První role válečnice spočívala v tom, že jsem svým pohledem a jasným zaměření své naštvané a ničící vnitřní energie probodávala všechny prodavačky, známé a další ženy, které přišly do kontaktu s mým otcem, abych jim jasně dala najevo, že sice tu není matka, ale jsem tu já. A rozhodně tuhle hru nepodpořím. Druhá, velmi významná role byla ochránkyně (obhájkyně). V minutě jsem byla schopna ze sebe dostat neuvěřitelné množství argumentů ve prospěch a podporu mé matky. Jasně jsem otci připomněla, kdo je jeho žena a ke komu by všechny tyto jeho projevy měly směřovat a komu patří.  A moje třetí role spočívala v roli mediátorky, která svým dětským jazykem, skrze své upřímné a čisté srdce toužící po upřímné lásce mezi rodiči a zároveň v totální zmatenosti, co se to tu vlastně zrovna mezi mým otcem a nějakou cizí ženou děje, vysvětlovala, jak by se asi maminka cítila, kdyby to věděla. A proč se takto otec vlastně chová, když má doma svou ženu. Otec měl samozřejmě vždy nějakou svou odpověď, která mě ale neuspokojila ani neutišila v samotném strachu, který mě svíral v celém těle.

„V tu chvíli jsem se jako dítě musela naučit ovládat tři nové role, které se mě nekompromisně držely až do dospělosti.“

Tyto chvíle, pocity, emoce a zranění byly tak časté, že jsem si docela solidně vybudovala silný vzorec žárlivosti, který mě doprovází dodnes.

Dlouhou dobu jsem se za pocity, které svíraly mé tělo a souvisely s tématem žárlivosti styděla. Ve všech předchozích vztazích jsem tyto pocity v sobě dusila, snažila se tu tíhu na hrudi vydržet, nekřičet, nebrečet, zkrátka potlačit a vydržet. Tak jako jsem to měla obkoukané a naučené od své matky. Jediné, co jsem nedokázala zamaskovat bylo ticho, které mě vždy pohltilo tak, že jsem třeba i hodiny nebyla schopná s tehdejším partnerem promluvit a už vůbec mu sdělit, co se ve mně děje. Vždy jsem si myslela, že ticho je nic. Že ticho je prostě ticho, prázdno. Ale čím víc jsem byla na povrchu tichá, tím víc to mluvilo uvnitř mě. Kdyby jen mluvilo; něco nebo někdo ve mně dokonce křičel, vztekal se, potom zase zoufale brečel a najednou zase prásk a ticho, hrobové ticho.

„Ve všech předchozích vztazích jsem tyto pocity v sobě dusila, snažila se tu tíhu na hrudi vydržet, nekřičet, nebrečet, zkrátka potlačit a vydržet“.

Vše se ve mně mísilo, měnilo neuvěřitelnou rychlostí. Aby toho nebylo málo, přidala se do toho ještě hlava, která začala tvořit obrazy, ze kterých se skládaly scénáře mých vlastních příběhů s tragickým koncem zrady, opuštění a samoty ze strany mužů. Bylo to tak bolestivé, tak hluboké a tak silné. Mé tělo bylo sevřené v jednu chvíli se spoustou energie, která chtěla explodovat, a v další chvíli absolutně chladné, zmrzlé jako ledovec. Na povrchu toho všeho byla přetvářka, že se vlastně nic neděje. Strach ukázat před partnerem svou zranitelnost, strach, nejistotu a slabinu byl tak silný, že jsem dokonce v tuhle chvíli dokázala zmanipulovat svou ztuhlou čelist a donutila ji k falešnému úsměvu. Tohle všechno jsem si byla schopna dělat ještě spoustu dalších let.

Moje partnerské vztahy samozřejmě znovu a znovu přehrávaly mé zranění z dětství, a tak s každým  novým partnerem jsem si prožila jeho nevěru a své svíravé bolestivé pocity v těle i na duši z mého dětství. Žárlivost mě stála mnoho sil, energie, zapření sama sebe a svých potřeb a manželství, ve kterém vše vygradovalo a bouchalo takovým stylem, že to nešlo zastavit. Neměla jsem žádné nástroje ani zdroje, které by mi pomohly osvobodit se z těchto okovů. Svazovala jsem především sebe a potom hned muže. Mnohdy jsem prožívala pocity nenávisti k sobě samotné a ptala se proč zrovna já musím být taková? Čím víc jsem této energii dávala pozornost, tím větší sílu měla, tím více ničila a ubližovala. Její přítomnost v mém životě se stupňovala a já měla na vybranou: nechat se tím sežrat, nebo v tom najít něco pro sebe.

„Moje partnerské vztahy samozřejmě znovu a znovu přehrávaly mé zranění z dětství, a tak s každým  novým partnerem jsem si prožila jeho nevěru a své svíravé bolestivé pocity v těle i na duši z mého dětství.“

Rozhodla jsem se pro druhou variantu a nastoupila svou cestu poznání, rozvoje, uctění, lásky a síly. Nejdříve jsem si pojmenovala všechny ty nepříjemné pocity, které mě v okamžiku žárlivosti pohlcovaly. Potom jsem hledala ve svém těle jednotlivá místa, která souvisela se všemi těmi pocity a začala se těm místům věnovat a opečovávat je. Pozorovala jsem každé místo, co se v něm děje, jak se zrovna cítí a ptala se ho, co by mu pomohlo, aby se cítilo lépe. Prodýchávala jsem kousek po kousku až do úplného uvolnění. Pečlivě jsem pátrala, kdy poprvé se jednotlivá místa v mém těle stáhla a vždy se dostala do dětství. A tak jsem si začala skládat svou odpověď, odkud tyto pocity pocházejí. Mé tělo si postupně začalo rozpomínat na okamžiky z mého dětství a na všechno to zranění s tím spojené. Prožívala jsem vztek, smutek i pocit oběti. Vším jsem si dovolila znovu projít a tím to ve svém těle dokončit. Nebylo to jednoduché. Energie se samozřejmě rozdmýchávaly nejen uvnitř mě, ale také v realitě života.

Přicházely opět situace, které mnohdy sváděly ke stejnému prožitku žárlivosti, jako mnohdy před tím. Cítila jsem se v tom už vědomější a silnější. Prošla jsem různými terapiemi a meditacemi. Ale pořád byly chvíle, kdy si žárlivost brala mnoho mojí pozornosti a energie.

„Rozhodla jsem se pro druhou variantu a nastoupila svou cestu poznání, rozvoje, uctění, lásky a síly.“

Dnes je téma žárlivosti mým oblíbeným tématem a oblíbeným pocitem. Ať už prožívám žárlivost já nebo můj muž či děti. Dnes už se nestydím říct svému muži, že žárlím a prožívám pocit nejistoty a strachu. Dnes už si nemyslím, že jsem divná nebo trapná, když mě tyto pocity navštíví. Jsou totiž moje, patří ke mně, patří do mého příběhu a jsem za ně vděčná. Neb jsou to právě tyto pocity, které mě pokaždé zvedly ze židle a nutily být v kontaktu se svým tělem, být v kontaktu se sebou samou, přemýšlet nad tím, co prožívám a proč, hledat a jít stále kupředu. Byla to žárlivost, která mě přivedla ke své vlastní sebehodnotě, k hledání svých hranic a pravdivosti ve sdílení své zranitelnosti před muži. Začala jsem růst, více si naslouchat, vnímat a sama sebe přijímat se vším, co já jsem. Přestala jsem žárlivost vnímat jako něco, co mě musí automaticky ničit a vzít s sebou i moje vztahy s muži.

„Dnes už se nestydím říct svému muži, že žárlím a prožívám pocit nejistoty a strachu.“

Rozhodla jsem se tuto ohromnou destruktivní energii přestat otáčet proti sobě, ale začít ji poznávat z jiné strany. Začít ji vidět jako energii, která mi může být prospěšná, která mě může podpořit v mém osobním růstu a aktivním partnerském životě. Uvědomila jsem si, že díky žárlivosti se snažím být ve svém vztahu více aktivní, krásná a zajímavá. A tak jsem se rozhodla svou žárlivost milovat a udělat z ní přednost navzdory tomu, jak tomu bude rozumět okolí. Bylo to tak osvobozující, cítila jsem sílu a napětí, které postupně z mého těla odcházelo. Pamatuji si, jak jsem seděla před svým manželem a poprvé vyslovila, že mám ráda svou žárlivost a že se ji nechci už zbavovat, že je pro mě důležitá. Povyprávěla jsem mu vše co jsem za ty roky v sobě držela co se mi dělo v těle i v srdci. Seděl, vyslechl si celý můj příběh z dětství. Držel mě za ruku. Objímal mě, když jsem plakala u sdílení mých zranění z prožitých nevěr, kterými jsem prošla ze strany mužů v předchozích vztazích. Nic jiného, než tato slova “muselo to být hodně bolestivé” za celou dobu mého sdílení neřekl. Jen mě držel, hladil a byl přítomný se vším, co se v tu chvíli dralo ze mě na povrch. Velmi intenzivně jsem cítila vnitřní proces uzdravování a to mě utvrdilo, že jsem šla a jdu správnou cestou sama k sobě. Dnes, když se v mém prožívání objeví pocity spojené se žárlivostí, přivítám je, přijmu je, opečuji je a zeptám se jich, proč přišly zrovna teď a co potřebují. Která má část se tímto způsobem v tu chvíli ozývá a jak ji můžu pomoci. Odpovědi ve svém těle nacházím velmi rychle a tak, jak rychle žárlivost přijde do mého dne, tak rychle zase odejde. V klidu, v míru, bez dalších postranních úmyslů stáhnout na sebe všechnu mou pozornost. A právě tohle všechno jsou poklady, které jsem díky žárlivosti získala. Dnes už mi slovo žárlivost nepřijde hanlivé. Dnes se dokážu podívat za oponu tohoto slova a vidět tam i něco víc, než jen negativní a ničící energii, za kterou se většina z nás stydí nebo ji odmítá. A tak s láskou, zranitelností a otevřeností dovolím této své poraněné části občas ke mně v ryzí podobě přistoupit a zatančit si tanec, který patří k životu a každý z nás si může určit jeho směr. Buďto zničující, nebo osvobozující.

„A právě tohle všechno jsou poklady, které jsem díky žárlivosti získala. Dnes už mi slovo žárlivost nepřijde hanlivé.“

Věřím, že mé sdílení vám přinese nejen podporu v těchto tíživých chvílích, ale i inspiraci v tom, jak žárlivost a nevěru přetavit v něco přínosného a hodnotného pro váš život.

S láskou k našim zraněním Jana

průvodkyně výcviku Partnerská cesta

V roce 2012 jsem se poprvé setkala s mužem, který mi řekl: “Jsi krásná a přitažlivá i bez orgasmů. Líbíš se mi, i když jen ležíš nahá na posteli a jen jsi. Slyším tě, i když ze sebe nevydáš ani hlásek. Už nemusíš nic předstírat, miluji tvé tělo, miluji tvoje srdce a tvou hloubku duše.” Pamatuji si, jak mi tenkrát tekly slzy, které nešly zastavit. Moje tělo se uvolňovalo a já poprvé v životě cítila svůj vlastní dech, který vyživoval každou moji buňku v těle. Bylo to vše tak nové a tak osvobozující. Nezbylo mi než ten večer s pokorou a důvěrou nahá pokleknout před zrcadlo a poděkovat hlasu své duše, který mě v tu chvíli zahrnoval vším, co moje tělo potřebovalo k tomu, aby se mohlo začít pomalu uzdravovat. Byl se mnou několik dnů i večerů. Tolik lásky, trpělivosti a pochopení. Nové dny začaly přinášet nové věci do mého života. Začala jsem se více vnímat, pozorovat své tělo a hlavně to, co se děje uvnitř něj. V kontaktu s lidmi v práci, na ulici, v obchodě i doma. Pozorovala jsem své tělo tak důkladně, že jsem měla pocit, že už nejsem sama, že ono je tu pořád se mnou. Komunikovala jsem s ním každou situaci, to jak se cítí a co potřebuje, nebo nepotřebuje. Tančili jsme spolu, milovali se spolu a prožívali se navzájem – já a moje tělo. Cítila jsem se jako květina co roste a voní. Muži ke mně začali přicházet, ale již v jiné energii. Netoužili jen po sexu, ale toužili po mém těle, po tlukotu mého srdce. Byli tak citliví, láskyplní a přesto přirozeně mužsky draví. Poprvé v životě jsem se doopravdy cítila a mohla si užívat vášeň v těle. Od té doby se snažím být vědomě a pravdivě pozorná a bdělá k signálům svého těla.

Dnes uplynulo pár roků od okamžiku, kdy jsem vědomě vystoupila z onoho kruhu zranění a lží a dala sbohem necitlivosti. A tak se dnes mohu se svým mužem svobodně procházet po mapě prožitků a pocitů svého těla. S důvěrou ho pustit do svého chrámu a milovat se s ním vědomě a pravdivě, v slzách, v radosti, ve strachu nebo s nespoutanou vášní. Důvěřuji mu, a tak společně plujeme v nekonečnosti lásky a vášně. Mohu si dovolit prožívat orgasmus nejen ve své pánvi, ale taky nechat tu explozivní sílu proniknout až k  šíji, svým dechem ji donést ke každé buňce svého těla. V tom okamžiku pociťuji, jak se rozplývají hranice času a prostoru, jsem jedno se svým mužem a my dva tvoříme jednotu s vesmírem. Orgasmus se stává spirituálním prožitkem. Čas vše proměňuje, a tak se stala bolest moudrostí a necitlivost novým vztahem. Již nehraji, ale žiji a nezapomínám na to, že rozum obelžeme, neb ten necítí. Ale tělo je naše mapa prožitků a pocitů, to se obelhat nedá. Díky této proměně z necitlivosti do citlivosti mohu své zkušenosti využívat ve své terapeutické praxi, kde se zaměřuji především na práci s tělem. Učím své klienty vracet se zpět do svého těla, vnímat ho a cítit a díky tomu se intenzivněji prožívat a být přítomný v celé té kráse mystéria života. Naše tělo je ten největší dar. A chceme-li tento dar získat musíme nechat svá “zmrzlá a ztuhlá” těla znovu zcitlivět a dát zelenou svým přirozeným instinktům a potřebám.

S láskou k moudrosti přírody, Jana

průvodkyně výcviku Partnerská cesta

     Téměř každý den do mé terapeutické praxe přicházejí klienti s velkou bolestí, kterou si vědomě či nevědomě, více či méně hýčkají ve svém srdci. Srdci, které je opancéřované jako dveře do pevnosti. Ale kde se ty pancéřové dveře v našem srdci vzaly? Uvěřili jsme těm nejbližším, těm, které jsme od první chvíle tolik milovali. Uvěřili jsme těm, kteří k nám přicházeli a sami byli již opancéřovaní. Uvěřili jsme, že pancéřové dveře v srdcích našich rodičů jsou skutečné a potřebné, neboť jsme je tolik milovali a tolik jim věřili.

     Každé lidské mládě je po samotném hlubokém a mysteriózním porodním zážitku, kdy samo bojovalo s neznámými silami, zcela bezbranné a absolutně odevzdané do rukou svých rodičů. Těch “božských” tvorů, jenž mu daly život. Jako první vnímá každé dítě především svou matku. Tu, která je zdrojem bezpečí, nekonečné lásky, zdrojem potravy, ale také velkých strachů a nejistot. Tu, jenž rodí, živí, udržuje život živý, ale také pohlcuje, svírá, formuje, omezuje a kalí. Má do určitého věku nad námi absolutní moc. Moc milovat i moc ničit. Mnohdy velmi nenápadně a nevědomě kalí naše myšlenky, náš potenciál, naši cestu, otevřené srdce a důvěru v život, který nás převyšuje. A tím před nás staví výzvy a nabízí nám cestu k růstu a objevování toho Božského v nás samotných.

     Poté co se dítě setkává v tváří tvář se všemi emočními částmi své matky, které  ve svém nervovém systému velmi intenzivně vnímá, jelikož je s ní energeticky i fyzicky velmi silně spjato bez toho, aby jim rozuměl, nebo s nimi  byl v přímém kontaktu, přichází velmi záhy a nekompromisně další setkání s hmotným světem. Toto setkání je mnohdy spojené s bolestným prožitkem porodu a často zanechává nesmazatelné stopy v rodící se psychické přirozenosti dítěte. 

     A právě bolest je mnohým z nás předávaná již od útlého dětství, kdy naše srdce jsou ještě otevřená, láskyplná a důvěřivá. Od malička slýcháváme příkazy, které v každém našem dalším kroku k životu směrem ven rodí nedůvěru. Nedůvěru k místům, lidem, prožitkům a dokonce i k Bohu. “Nechoď tam je tam tma” (jako by nás tma měla kousnout). “Nesahej na to není to tvoje” (jako bychom byli prašiví a nedej bože tu botu v regále obchoďáku nakazili např. angínou, když na ni sáhneme, a ještě v tu chvíli v dítěti vytvoříme iluzi, že snad všechny ty boty v regále patří dané dámě co si v tu chvíli na chvíli říká paní prodavačka). Ale přicházejí ještě údernější zásahy, které nás od malička řádně formují a připravují na “bezcitný” život. Jako třeba moudro, které mi bylo předáno mou matkou v tu dobu již opancéřovaným srdcem,  “všechny ženy a muži jsou stejní” (jako by jsme měli všichni stejný příběh zrození i zkušeností. Už i malé dítě díky rozdílnému vzhledu a tónu hlasu je schopné v davu stovek žen najít svoji matku a vnímat její odlišnost a jedinečnost). Přicházejí ještě složitější zkušenosti do kterých nás nevědomě formují naši rodiče a vyžadují od nás již v útlém dětském věku “nadpřirozené” schopnosti. Jako např. “nebreč” (jednoduše řečeno neciť, neprožívej, nebuď přítomný a odvrať svou pozornost nejspíš sílou vůle k něčemu jinému, hlavně nevnímej tuto situaci). Kolikrát jsem ve svém dětství slyšela tohle doporučení a mnohdy se i z tohoto doporučení stal dokonce příkaz. Nebreč! Nebreč, jsi velká holka! Mě bylo teprve půl roku.

     “Nebreč, než se vdáš, tak se to zahojí,” a mě byl teprve 1 rok. A ta představa, že mé rozbité koleno se bude hojit ještě 21 let, než se třeba vdám, ale tu bolest nesmím cítit už ani minutu, protože jsem byla přece velká holky (ve skutečnosti moje matka měla strach z toho, že se setká s mou zranitelností, kterou ona v sobě už dávno potlačila) byla pro mě nepochopitelná. V pozdějším věku přicházeli rady od rodičů typu “nebreč, bude jinej“. Jako by moje srdce bylo holubník, do kterého si přiletí jakýkoliv muž a je jedno zda je to Honza, Petr, nebo Pavel a je jedno s čím ke mě přichází. Stačí, že přichází a mé srdce ho nějak bude milovat. Jako největší zmatení přišlo, když jsem jako sestra dvou bratrů slýchávala z úst mých rodičů, větu “nebreč, kluci nebrečí”.  Vůbec jsem té větě nerozuměla. A mnohdy jsem se ptala otce jaký je rozdíl mezi mnou a bratry, že já často pláču, ale oni nesmí? Kdo to určuje, že holky přirozeně brečí a kluci ne? Co se bratrům stane, když jich bude něco bolet a budou brečet? Pamatuji si, jak jsem jako dvanáctiletá holčička viděla plakat svého staršího bratra a pociťovala neskutečný strach z toho, co se mu asi stane, když pláče, že ho opustila jeho tehdejší přítelkyně a on plakat nesmí, protože kluci nepláčou. Ležela jsem několik hodin zabořená obličejem v polštáři, brečící a modlící se k Bohu a andělům, aby se bratrovi nic nestalo, za to, že plakal a ještě k tomu byl viděn. Cítila jsem obrovský smutek, zmatek a  měla pocit, že vše co cítím je špatně a v tom velkém světě vše funguje vlastně zcela naopak, než cítím já. V tu chvíli jsem asi poprvé začala přistupovat na hru svých rodičů. Na hra s opancéřovaným srdcem, které se skrývá ze strachu ve vlastním světě.

    K tomu “božskému”  hlasu rodičů se postupně přidávaly hlasy paní učitelek ve školce, ve škole i hlasy kamarádů, kteří byli už stejně zformováni jako já od svých rodičů. A moje srdce se svíralo, tuhlo a opancéřovávalo víc a víc. Kromě nevědomé radosti mých rodičů uspokojených tím, jak mají šikovnou dceru, která něco vydrží a nebrečí dokonce ani když krvácí její koleno, nebo ji zradí člověk, mé srdce tehdy už  za pancéřovými dveřmi křičelo ze všech sil. Dveře ovšem byly už tak mohutné, že ho nikdo neslyšel. Srdce chtělo žít a tak si začalo tvořit svůj vlastní svět. Svět za pancéřovými dveřmi. V tomto světě se srdce cítilo v bezpečí před celým tím velkým a zlým světem, před kterým ho jeho milovaní rodiče tolik vždy varovali a chránili. Občas na mohutné a nepropustné dveře někdo zaťukal, ale přes tloušťku pancéřových dveří se srdci nepodařilo ani očkem vykouknout. A tak si srdce ve svém novém světě začalo tvořit nový život. Život plný strachů, obav, předsudků, nejistot, očekávání a falešných vztahů do kterých přicházelo v různých falešných kabátech, protože nahé v přirozené kráse se bálo a stydělo přijít. Dlouhou dobu se mu v jeho novém světě žilo poklidně a bezpečně. Mohlo si tancovat, milovat se i radovat se, avšak daň byla příliš vysoká. Daní za vylhaný, poklidný a krásný svět se stala samota. Pro srdce téměř smrtící protiváha, neboť srdce potřebuje žít v dualitě lásky. Jednoho dne se srdce cítilo tak moc samo a opuštěné, bez života a bez síly namlouvat si dál spokojenost ve svém světě, že malou nepozorností v slabší chvíli své vlastní hry pustilo těmi mohutnými, pancéřovými dveřmi na návštěvu slzy. Slzy nejdříve velmi jemně a opatrně tancovaly kolem srdce, našlapovaly na špičkách v průhledných šatech a čechraly srdci vlasy po kterých dolů stékaly až k zemi a kouzlily rybník v jehož středu tlouklo velké, červené srdce jako zvon. Zvon, který zve do svého chrámu. Do chrámu kde jsem si všichni rovni. Do chrámu, kde nahota je naší přirozeností. Byla to neuchopitelná síla, která se nedala zastavit a srdci nezbývalo nic jiného, než se síle v důvěře odevzdat. Odevzdat ji všechnu tu nahromaděnou bolest, nedůvěru, zmatení a nejistotu. Odevzdat ji všechny nevyplakané slzy, které v sobě naše srdce nosí. Všechny ty potoky slz, které jsou nám předány od našich předků a nebyly nikdy vyplakány. Potoky slz, které jsou našich matek a nebyly nikdy vyslyšeny a uctěny. Potoky slz, které patří nám samotným a my je tak dlouho za pancéřovými dveřmi schovávali, protože jsme chtěli být silní a poslušní, tak jak si to přáli naši rodiče.

     Už delší dobu cítím, že přichází čas pláče. Ne pláče co trpí a je obětí, co lituje a tne hlavy, ale toho co transformuje, osvobozuje, uvolňuje a uzdravuje. Toho, jenž otvírá prostor k celistvosti a přirozenosti nás pozemských bytostí. Přichází čas pláče, který chce být viděn a uctěn. Neboť to co není viděno nemůže být ani uctěno. A proto plakejme! Plakejme a neschovávejme se. Plakejme a mějme úctu a respekt k našemu pláči. Plakejme a milujme se. Plakejme sami, plakejme se svými partnery, přáteli i dětmi. Vždyť slzy otvírají pancéřové dveře do našeho srdce. Plakejme ať osvobodíme vše co se dlouhá léta ukrývá za pancéřovými dveřmi v našich srdcí. Naše slzy se tak navždy stanou mostem k srdci, které opět svobodně  a bez ostychu bude mít kontakt s nekonečnou energií lásky a radosti.

     Čím více si budeme vzájemně připomínat, že na tomto světě existují duchovní a duševní prožitky, které jsou přirozené a my je můžeme zdravě a svobodně prožívat a vyjadřovat jakoukoliv emocí začnou se naše srdce otevírat a naše cesta k Bohu bude snazší. A my se nebudeme cítit obětmi okolností a vlastních životů. Budeme získávat nad svými životy více kontroly, zodpovědnosti a budeme se cítit sjednoceni a prožívat vnitřní radost. Naše srdce nebudou tak lehce podléhat úzkostem a strachu,  který je mnohdy jen falešný důkaz něčeho co ve skutečnosti neexistuje. Čím více budeme naslouchat svému vnitřnímu hlasu a nebudeme naše děti formovat a brzdit v jejich zvídavosti a přirozenosti vlastním strachem, tím méně budeme my všichni ovlivněni tímto falešným důkazem, který paralyzuje na většině z nás a tváří se jako opravdový.

     Díky tomu se budeme moci více ponořit do svých srdcí, otevřít v něm prostor pro lásku a když bude potřeba s důvěrou a bez ostychu koupat se v rybníku našich vlastních slz.

     Modlím se, aby jednou z naší společné vize lidstva byla souhra a podpora ukazovat si vzájemně cestu do našeho nitra, k vnitřnímu zdroji, k vlastním, vnitřním učitelům, aby touhy našich srdcí mohly být přirozeně a beze strachu uskutečňovány a tím byl náš potenciál lidstva naplněn.

S láskou Jana,

průvodkyně výcviku Partnerská cesta

Žijeme v duálním světě, kde každá energie má dva póly. A tak výjimkou není ani mužsko-ženská polarita, kterou jsme neustále tak silně všichni přitahováni. Jsou to dvě polarity jedné energie. Přesto se velmi často ptáme, kdo je žena a kdo muž?

Ráda polaritu mezi mužem a ženou symbolicky přirovnávám k oštěpu, jako k mužskému principu a ke štítu, jako k ženskému principu. Dnes ale použiji přirovnání jiné. Představím si ženu jako řeku, která teče, plyne, rozpíná se a je měkká. A muže jako břeh oné řeky, který drží pevné a bezpečné hranice, které jí umožňují téct klidně, ale i prudce, zrovna tak jak potřebuje a jak ji je v tu chvíli přirozené.

Dovednost udržet toto spojení je uměním milovat. Často se ale setkávám s tím, že žena vedle svého muže nemůže jako řeka téct, postrádá onen bezpečný břeh, zdolává překážku za překážkou, nebo vyplňuje místa propadlin a chybějících břehů. A tím se rozpíná do míst, kde ona sama už neví, kde začíná a končí. A tak se cítí nejistě a zmateně. Mnohdy panikaří a volá o pomoc všemi různými způsoby. Od křiku, mlčení až třeba po vyhrožování.

Naopak muž je mnohdy vyděšen z toho, jak žena-řeka může v jednu chvíli téct tak klidně, konejšit ho na svých mírumilovných vlnkách a v dalším okamžiku změnit se v bouři, která před sebou mete vše, co ji přijde do cesty. A tak se muž cítí zmatený a povolí své břehy v dobré víře umožnit řece téct, kam potřebuje. Žena ztrácí pocit bezpečí z chybějících břehů a přichází okamžik, který všichni moc dobře známe – nesoulad, disharmonie a zmatek.

V tu chvíli se většinou oba dva nachází na stejném místě. Tím místem je totální zmatek, který začne aktivovat další pocity a spouští se začarované kolečko všeho a ničeho. Začneme se zaměřovat a řešit obsah, nikoliv  podstatu. Někdy utečeme, neboť nemáme ani sílu ani odvahu ponořit se do hloubky svého vlastního zmatku, natož zmatku našeho partnera. Všechny tyto pocity začnou aktivovat stará zranění v nás samotných, která jsou v našich tělech velmi hluboce zakořeněná. Mnozí z nás nemají často kapacitu, ani nástroje k tomu, jak si tato zranění uvědomit, neboť nás nikdo neučil zpětně reflektovat, jak se cítíme v těle, co se s námi děje a jak se prožíváme v každodennosti života a už vůbec ne o tom mluvit. Ze školy jsme většinou učeni jít jen směrem vpřed a soustředit se na výkon, nejlépe bez škobrtnutí a chyb. Neboť pak přichází trest, napomenutí nebo ukazujíci prst, který jasně symbolizuje, že někam nezapadáme, protože nejsme tak snaživí a dobří, jako ti ostatní. Vnímáte to napětí, které se možná nyní odehrává ve vašem těle? Možná cítíte stejně jako já na své hrudi tu tíhu a smutek. Je mnoho takových vzorců v naši duši, ke kterým jsme byli cvičeni jako psi. A právě ve vztazích se často k tomuto naučenému chování nebo reakcím uchylujeme a ztrácíme.

Domnívám se, že v hloubi našich srdcí většina z nás netouží po dokonalých mužích, nebo ženách a dokonce ani po dokonalých vztazích. To po čem skutečně toužíme, je, abychom jsme se cítili ve vztazích bezpečně. Aby jsme si mohli dovolit být skutečně ve svých srdcích a tím žít to, co autenticky potřebujeme. Věřím, že naše srdce, naše pravé vnitřní bytí, vždy hledá osobu, která nám nejlépe pomůže v našem hledání pravdy. Mužsko-ženský kruh takový prostor nabízí. Zde se můžete ukázat takoví, jací jste. Ne ve své dokonalosti, ale celistvosti. Je to čas, kde můžete být možná poprvé v životě skutečně viděni, slyšeni a přijímáni bez posuzování, odmítání a zesměšňování. Kde v bezpečí a klidu můžete odložit své masky a nechat tak spatřit svou skutečnou tvář. Kde nemusíte své tělo halit do drahých šatů, aby jste zakryli svou přirozenost a prostotu těla.

Mužsko-ženský kruh pro nás tvoří respektující prostor, díky němu se můžou uzdravovat naše zraněné části. Ty části, které možná ještě nikdy nebyly skutečně viděny ani slyšeny.

Souzním s touto moudrou myšlenkou a vizí našich předků, že muži a ženy by měli mít místo, které umožňuje setkávat se, kde můžeme znovu objevovat ztracené hodnoty, smysl života, radost a chuť žít tak, jak nás vede naše srdce a svobodná volba. Abychom měli pořád chuť žít ve vztazích a budovat silné a láskyplné rodiny. Tak jako potrava je nutná pro život. Úcta a respekt je nutností pro zdravé vztahy.

Mužsko-ženský kruh je tak posvátný a vzácný prostor, že vždy v něm můžeme nalézt něco krásného a obohacujícího pro náš život a fungování s opačným pohlavím i sami se sebou. Samotná přítomnost v kruhu nám pomůže uvést do chodu všechny naše části a to je celé “kouzlo” přirozeného uzdravování mezi mužem a ženou. Další svobodou společného kruhu je, že můžeme sdílet, nebo jen v tichosti mlčet a naslouchat příběhům druhých lidí. Můžeme vnímat ve svých tělech, jak mnohdy hluboké ticho léčí a jakou blízkost k druhému člověku tento prostor ticha vlastně nabízí. V tichu můžeme vnímat tlukot svých srdcí a srdcí druhých lidí. Můžeme s tím jen tak být a pozorovat to, vnímat, nebo se můžeme zaměřit na originalitu a moudrost ostatních lidí v kruhu a nasávat ji do sebe. Můžeme se zaměřit na krásu našich partnerů či partnerek, nebo lidí okolo nás, a povzbudit tak krásu v nás samotných.

Mužsko-ženský kruh nabízí léčivý prostor na mnoha úrovních a je jen na nás samotných, do které úrovně si dovolíme ponořit. Kruh probíhá formou councilu. V councilu se používá mluvící předmět např.  kámen. Pravidlo councilu  je, že mluví pouze ten, kdo má v ruce „mluvící předmět,“ ostatní naslouchají.

Všichni máme odpovědnost a radostnou povinnost vzájemně si pomáhat růst a tvarovat své životy a životy našich dětí, tak nejlépe, jak dokážeme.

Pojďme tedy společně znovu objevovat úctu, respekt a lásku jeden k druhému. Pojďme se znovu učit splynout, letět jako oštěp ke svému štítu, nebo plynout jedním směrem, jako řeka ve svých pevných březích. Pojďme znovu cítit a skutečně žít jednotu v mužsko-ženské polaritě. Více si rozumět, příjmat a tím vzájemně milovat.

S láskou Jana,

průvodkyně výcviku Partnerská cesta