Představujeme vám dva recepty na skvělé, zdravé i vášnivé, partnerské smoothie.

TADY JSOU!

První recept se jmenuje RADOSTNÝ A LÁSKYPLNÝ KOKTEJL

1x dlouhý ranní polibek

3x zvědomění si, za co jsem svému partnerovi/partnerce vděčná/ný

1x ze srdce projevenou vděčnost za vše, co pro mě děláš

1x ze srdce poděkování za to, co pro mne neděláš a já díky tomu můžu růst

6x vědomý a láskyplný dotek

10x autentický úsměv

1x vědomé sdílení tématu: co bych od tebe potřeboval/la, abych se v našem vztahu mohl/la cítit ještě více milovaný/ná

1x společná aktivita, která vás bude bavit

1x živé milování

Všechny tyto ingredience vložte do kvalitního mixéru a společně rozmixujte a společně vypijte. Smoothie nedoporučujeme moc dlouho skladovat v ledničce, ale co nejdříve vypít. V ledničce totiž velmi rychle dané ingredience ztrácí vitamíny a tím potřebný účinek. Naopak po rychlém a pravidelném vypití se brzy dostaví  požadované výsledky a příjemné pocity ve vás samotných. Pravidelné pití tohoto koktejlu má blahodárné a osvěžující účinky pro váš vztah.

„GARANTUJEME VELMI RYCHLÉ A POZITIVNÍ ZMĚNY VE VAŠEM VZTAHU“.

Druhý recept se jmenuje VÁŠNIVÉ SMOOTHIE

1x ranní vědomé milování

2x láskyplné objetí při odchodu do práce

1x krásná kytice pro ženu

2x vzájemná, vědomá masáž (pokud rádi experimentujete a chcete, aby smoothie mělo netradiční chuť doporučujeme přidat masáž intimních partií)

2x romantická večeře mimo váš domov

2 – 3x erotické SMS

1x poděkování, že spolu vědomě pracujete na vašem vztahu

1x večerní nebo noční vědomé milování

2x vzájemné sdílení erotických přání s vašim partnerem/kou

Nejprve rozmixujeme ranní milování a láskyplné objetí. Poté přidáme do mixéru kytici a romantickou večeři a rozmixujeme do pěny. Až poté postupně přidáváme libovolně dle cítění ostatní ingredience. Opatrně nalijeme do společné sklenice a ihned podáváme. Sklenici můžete ozdobit kouskem ovoce nebo lístkem máty.

DOPORUČUJEME PROZKOUMÁVAT VZÁJEMNÉ CHUTĚ A DLE LIBOSTI PŘIDÁVAT A ZKOUŠET DALŠÍ INGREDIENCE. FANTAZII SE MEZE NEKLADOU. DŮLEŽITÉ JE PŘIPRAVOVAT TYTO NÁPOJE SPOLEČNĚ S LÁSKOU, RADOSTÍ A HRAVOSTÍ. 

PŘEJEME VÁM HODNĚ RADOSTI A CHUŤ SPOLU EXPERIMENTOVAT PŘI VÝROBĚ PARTNERSKÉHO SMOOTHIE.

S láskou a hravostí Jana a Václav Němečkovi.

Miluji, když ráno otevřeš oči a usměješ a já vím, že je to proto, že jsi šťastný a vděčný za to, že jsem vedle tebe.

Často jen tak v tichosti sedím a rozjímám. Rozjímám nad životem, sebou, rodinou, prací a vždy mě tohle rozjímání zavede ke stejné odpovědi – Láska. Láska je nekonečným zdrojem života. Je především aktem vůle. Mnoho lidí, však lásku zaměňuje a plete si ji s počáteční touhou – přitažlivostí emoční i sexuální. Láska nás učí mnoho věcí a neustále nás zve zpátky domů do našich srdcí. Lásky je nekonečně mnoho, protože je za vším a všude. Má mnohem větší přesah, než my lidé, a proto ji nikdy nemůžeme ani zničit ani vyčerpat. Přesto mnozí z nás mají pocit, že ji ve svém životě nemají, že lásky není dostatek, nebo dokonce, že neexistuje vůbec. Mnozí z nás přestali lásku hledat a dokonce rezignovali. A jiní jen imitují představu o tom, co by láska mohla být.

Ale co s tím vším tedy dělat? Kde a jak se vlastně láska hledá? Tyto otázky často slyším z úst žen, které ke mě přicházejí. Musím se přiznat, že vždy mě tyto otázky lehce znepokojí. Dívám se do něžné a láskyplné tváře ženy a hledám, kde se na své životní cestě mohla takto pustit – ztratit. Kam zmizelo její přirozené napojení na lásku. Kam se poděla její víra a důvěra ve vlastní hodnotu a hlas srdce.

A pak se zastavím, vrátím se zpět k sobě samotné a jen nechám znít vlastní melodii srdce, která mě umí ztišit a já hledám odpověď. Pokaždé je trochu jiná, ale právě dnes přišla tahle:

“Láska tu byla, je a bude.” To jen mnozí z nás ji přestali hledat. Přestali se po lásce ptát, a tak s ní ztratili částečně kontakt. Myslím, že my dospělí se všeobecně málo ptáme a není to jen o tom, že bychom se o různé věci a prožívání nezajímali, jako spíš, že se bojíme. Tomuto strachu jsme uvěřili v dětství a věříme mu dál. Už jako malé děti jsme byli velmi zvídavé, lákalo nás tajemno, touha objevování a poznávání. Tyto přirozené pocity a potřeby jsme cítili každou chvíli, když se rodiče zrovna nedívali, a my mohli vzrušeně prozkoumávat každý jejich šuplík nebo krabičku. Cítili jsme silnou, vnitřní touhu po poznání, odhalení a odpovědích, co se asi v té skříňce a krabici skrývá. A když se nám nepozorovaně podařilo matčinu krabici ukořistit, naše zvídavost nás vedla dál k otázkám “k čemu tohle slouží?“ Co se s tím dělá? Jak to funguje? Jenomže pak přišel okamžik, kterého jsme se většina z nás bála. Ve dveřích se objevila maminka s příšerným, pokrouceným obličejem a vykulenýma očima. Zvednutým prstem u hlavy s nekompromisními slovy, které by vyděsily i psa. “Vždyť jsem nic neudělala, jen jsem byla zvědavá,” odcházela jsem mnohokrát s touto myšlenkou a slzami v očích zpět do svého tichého pokojíčku. Velmi podobné situace v dětství jsme zažívali často. Mnohokrát jsme se ze zájmu, ze zvědavosti, z potřeby růstu ptali a nedostali žádné pro nás potřebné odpovědi. Místo toho jsme si odnesli pocity viny, urážky, zesměšnění nebo strach. Moc dobře si pamatuji kolikrát na mou zvídavou otázku přišla reakce “přestaň mě otravovat, musím to dovařit”. Dodnes mi zní v uších věta od mé matky, “kdo se moc ptá, moc toho ví. A to není dobrý.”

Také jsem mnohokrát slyšela otce své tehdejší, nejlepší kamarádky, která se ho ptala jestli existuje Bůh? Velmi podrážděným tónem hlasu vykřikl „buď zticha, co mě furt otravuješ tak blbýma otázkama!“ A jistě bych tu mohla ještě dlouho psát a věřím, že byste se ke mě v hojném počtu přidali s reakcemi rodičů, učitelů a jiných dospělých, kteří v nás nevědomě a mnohdy zbytečně tvrdě vybudovali strach hledat, zkoumat, objevovat, poznávat a ptát se.

A tak jsme se přizpůsobili dospělému světu, který se tolik už neptá a nehledá. Přestali jsme se ze strachu a dalších pocitů, které v nás zůstaly z dětství, ptát na život, na lásku, na smrt a dokonce i na své potřeby. A tak jsme postupně začali ztrácet důvěru ve vše, co život tvoří i nabízí. Mnohdy se cítíme jako dřevěné figurky, které někdo tahá za provázek ve vlastním dřevěném divadélku. Spoustu z nás dokonce přijalo podstrčenou a nepravdivou iluzi, že toto divadélko tvoří celý náš svět a nic jiného není.

A tak v této “malé” lži dál hrajeme hlavní roli v příběhu vlastního života. Jak z toho ale ven? Nikdo přece nechce žít v omezeném prostoru, když víme, že za okny je toho mnohem víc. Jednou z cest je pochopení, kde se ve svém životě a vztazích nacházíme. Abychom pochopili musíme se učit, ale znovu ptát. Tam, kde jsou otázky jsou i odpovědi. Když máme odpovědi můžeme podniknout určité kroky a posunout se v životě nebo dané situaci dál. Potřebujeme se znovu začít ptát sebe samotných, svých partnerů, dětí, kolegů, přírody, těla i Boha.

A věřte mi, složité to až tak není. K tomu, abychom se mohli ptát a zároveň našli odpovědi, potřebujeme zpomalit naše prožívání všedních dnů. Naladit se na ticho a klid vlastního srdce i duše. Nejlepší zázemí k tomu najdeme v přírodě, ale není to nutné, neboť hlas našeho srdce i duše je s námi stále přítomný. Abychom se mohli správně ptát musíme mít především dobrý kontakt se sebou a být plně přítomni v sobě samotných. V tu chvíli začínáme hlas našeho srdce i duše slyšet nejintenzivněji a odpovědi na naše otázky se stávají hmatatelnější než kdykoliv jindy. Spojte se znovu se svou dětskou zvídavostí a touhou poznávat a zkoumat. Najděte v sobě znovu zájem o sebe, o své tělo a život samotný. Začněte znovu důvěřovat sobě samotným, otázkám i odpovědím, které přicházejí z vašeho srdce i duše. Začněte znovu sami se sebou komunikovat, a tím cítit větší jistotu a stabilitu ve vašem bytí. Otevřete znovu své srdce touze žít. Abychom cítili touhu žít potřebujeme cítit vděčnost k životu a všemu co ho tvoří. Cítit vděčnost znamená být ve svém srdci. A být ve svém srdci znamená dýchat, modlit se a meditovat. Otevřené srdce je bránou k uzdravení a radostnému životu.

A tak nedovolte svým strachům a zraněním, aby vás připravili o možnost prožívat neopakovatelný, pestrý, individuální svět, z něhož se lze učit, mít radost a čerpat inspiraci. I když je to občas náročné a jiné, než jsme si představovali. 

S láskou Jana

„Vybavuji si, že první dotek žárlivosti ve svých pocitech jsem měla již jako dítě.“

A tak jsem se v těchto, pro mě nepříjemných chvílích, do kterých mě otec samozřejmě nevědomě dostával, naučila reagovat. Abych se postavila za v tu chvíli nepřítomnou matku, za jejich vztah, za naši rodinu a za pravdivou lásku mezi mužem a ženou. V tu chvíli jsem se jako dítě musela naučit ovládat tři nové role, které se mě nekompromisně držely až do dospělosti.

První role válečnice spočívala v tom, že jsem svým pohledem a jasným zaměření své naštvané a ničící vnitřní energie probodávala všechny prodavačky, známé a další ženy, které přišly do kontaktu s mým otcem, abych jim jasně dala najevo, že sice tu není matka, ale jsem tu já. A rozhodně tuhle hru nepodpořím. Druhá, velmi významná role byla ochránkyně (obhájkyně). V minutě jsem byla schopna ze sebe dostat neuvěřitelné množství argumentů ve prospěch a podporu mé matky. Jasně jsem otci připomněla, kdo je jeho žena a ke komu by všechny tyto jeho projevy měly směřovat a komu patří.  A moje třetí role spočívala v roli mediátorky, která svým dětským jazykem, skrze své upřímné a čisté srdce toužící po upřímné lásce mezi rodiči a zároveň v totální zmatenosti, co se to tu vlastně zrovna mezi mým otcem a nějakou cizí ženou děje, vysvětlovala, jak by se asi maminka cítila, kdyby to věděla. A proč se takto otec vlastně chová, když má doma svou ženu. Otec měl samozřejmě vždy nějakou svou odpověď, která mě ale neuspokojila ani neutišila v samotném strachu, který mě svíral v celém těle.

„V tu chvíli jsem se jako dítě musela naučit ovládat tři nové role, které se mě nekompromisně držely až do dospělosti.“

Tyto chvíle, pocity, emoce a zranění byly tak časté, že jsem si docela solidně vybudovala silný vzorec žárlivosti, který mě doprovází dodnes.

Dlouhou dobu jsem se za pocity, které svíraly mé tělo a souvisely s tématem žárlivosti styděla. Ve všech předchozích vztazích jsem tyto pocity v sobě dusila, snažila se tu tíhu na hrudi vydržet, nekřičet, nebrečet, zkrátka potlačit a vydržet. Tak jako jsem to měla obkoukané a naučené od své matky. Jediné, co jsem nedokázala zamaskovat bylo ticho, které mě vždy pohltilo tak, že jsem třeba i hodiny nebyla schopná s tehdejším partnerem promluvit a už vůbec mu sdělit, co se ve mně děje. Vždy jsem si myslela, že ticho je nic. Že ticho je prostě ticho, prázdno. Ale čím víc jsem byla na povrchu tichá, tím víc to mluvilo uvnitř mě. Kdyby jen mluvilo; něco nebo někdo ve mně dokonce křičel, vztekal se, potom zase zoufale brečel a najednou zase prásk a ticho, hrobové ticho.

„Ve všech předchozích vztazích jsem tyto pocity v sobě dusila, snažila se tu tíhu na hrudi vydržet, nekřičet, nebrečet, zkrátka potlačit a vydržet“.

Vše se ve mně mísilo, měnilo neuvěřitelnou rychlostí. Aby toho nebylo málo, přidala se do toho ještě hlava, která začala tvořit obrazy, ze kterých se skládaly scénáře mých vlastních příběhů s tragickým koncem zrady, opuštění a samoty ze strany mužů. Bylo to tak bolestivé, tak hluboké a tak silné. Mé tělo bylo sevřené v jednu chvíli se spoustou energie, která chtěla explodovat, a v další chvíli absolutně chladné, zmrzlé jako ledovec. Na povrchu toho všeho byla přetvářka, že se vlastně nic neděje. Strach ukázat před partnerem svou zranitelnost, strach, nejistotu a slabinu byl tak silný, že jsem dokonce v tuhle chvíli dokázala zmanipulovat svou ztuhlou čelist a donutila ji k falešnému úsměvu. Tohle všechno jsem si byla schopna dělat ještě spoustu dalších let.

Moje partnerské vztahy samozřejmě znovu a znovu přehrávaly mé zranění z dětství, a tak s každým  novým partnerem jsem si prožila jeho nevěru a své svíravé bolestivé pocity v těle i na duši z mého dětství. Žárlivost mě stála mnoho sil, energie, zapření sama sebe a svých potřeb a manželství, ve kterém vše vygradovalo a bouchalo takovým stylem, že to nešlo zastavit. Neměla jsem žádné nástroje ani zdroje, které by mi pomohly osvobodit se z těchto okovů. Svazovala jsem především sebe a potom hned muže. Mnohdy jsem prožívala pocity nenávisti k sobě samotné a ptala se proč zrovna já musím být taková? Čím víc jsem této energii dávala pozornost, tím větší sílu měla, tím více ničila a ubližovala. Její přítomnost v mém životě se stupňovala a já měla na vybranou: nechat se tím sežrat, nebo v tom najít něco pro sebe.

„Moje partnerské vztahy samozřejmě znovu a znovu přehrávaly mé zranění z dětství, a tak s každým  novým partnerem jsem si prožila jeho nevěru a své svíravé bolestivé pocity v těle i na duši z mého dětství.“

Rozhodla jsem se pro druhou variantu a nastoupila svou cestu poznání, rozvoje, uctění, lásky a síly. Nejdříve jsem si pojmenovala všechny ty nepříjemné pocity, které mě v okamžiku žárlivosti pohlcovaly. Potom jsem hledala ve svém těle jednotlivá místa, která souvisela se všemi těmi pocity a začala se těm místům věnovat a opečovávat je. Pozorovala jsem každé místo, co se v něm děje, jak se zrovna cítí a ptala se ho, co by mu pomohlo, aby se cítilo lépe. Prodýchávala jsem kousek po kousku až do úplného uvolnění. Pečlivě jsem pátrala, kdy poprvé se jednotlivá místa v mém těle stáhla a vždy se dostala do dětství. A tak jsem si začala skládat svou odpověď, odkud tyto pocity pocházejí. Mé tělo si postupně začalo rozpomínat na okamžiky z mého dětství a na všechno to zranění s tím spojené. Prožívala jsem vztek, smutek i pocit oběti. Vším jsem si dovolila znovu projít a tím to ve svém těle dokončit. Nebylo to jednoduché. Energie se samozřejmě rozdmýchávaly nejen uvnitř mě, ale také v realitě života.

Přicházely opět situace, které mnohdy sváděly ke stejnému prožitku žárlivosti, jako mnohdy před tím. Cítila jsem se v tom už vědomější a silnější. Prošla jsem různými terapiemi a meditacemi. Ale pořád byly chvíle, kdy si žárlivost brala mnoho mojí pozornosti a energie.

„Rozhodla jsem se pro druhou variantu a nastoupila svou cestu poznání, rozvoje, uctění, lásky a síly.“

Dnes je téma žárlivosti mým oblíbeným tématem a oblíbeným pocitem. Ať už prožívám žárlivost já nebo můj muž či děti. Dnes už se nestydím říct svému muži, že žárlím a prožívám pocit nejistoty a strachu. Dnes už si nemyslím, že jsem divná nebo trapná, když mě tyto pocity navštíví. Jsou totiž moje, patří ke mně, patří do mého příběhu a jsem za ně vděčná. Neb jsou to právě tyto pocity, které mě pokaždé zvedly ze židle a nutily být v kontaktu se svým tělem, být v kontaktu se sebou samou, přemýšlet nad tím, co prožívám a proč, hledat a jít stále kupředu. Byla to žárlivost, která mě přivedla ke své vlastní sebehodnotě, k hledání svých hranic a pravdivosti ve sdílení své zranitelnosti před muži. Začala jsem růst, více si naslouchat, vnímat a sama sebe přijímat se vším, co já jsem. Přestala jsem žárlivost vnímat jako něco, co mě musí automaticky ničit a vzít s sebou i moje vztahy s muži.

„Dnes už se nestydím říct svému muži, že žárlím a prožívám pocit nejistoty a strachu.“

Rozhodla jsem se tuto ohromnou destruktivní energii přestat otáčet proti sobě, ale začít ji poznávat z jiné strany. Začít ji vidět jako energii, která mi může být prospěšná, která mě může podpořit v mém osobním růstu a aktivním partnerském životě. Uvědomila jsem si, že díky žárlivosti se snažím být ve svém vztahu více aktivní, krásná a zajímavá. A tak jsem se rozhodla svou žárlivost milovat a udělat z ní přednost navzdory tomu, jak tomu bude rozumět okolí. Bylo to tak osvobozující, cítila jsem sílu a napětí, které postupně z mého těla odcházelo. Pamatuji si, jak jsem seděla před svým manželem a poprvé vyslovila, že mám ráda svou žárlivost a že se ji nechci už zbavovat, že je pro mě důležitá. Povyprávěla jsem mu vše co jsem za ty roky v sobě držela co se mi dělo v těle i v srdci. Seděl, vyslechl si celý můj příběh z dětství. Držel mě za ruku. Objímal mě, když jsem plakala u sdílení mých zranění z prožitých nevěr, kterými jsem prošla ze strany mužů v předchozích vztazích. Nic jiného, než tato slova “muselo to být hodně bolestivé” za celou dobu mého sdílení neřekl. Jen mě držel, hladil a byl přítomný se vším, co se v tu chvíli dralo ze mě na povrch. Velmi intenzivně jsem cítila vnitřní proces uzdravování a to mě utvrdilo, že jsem šla a jdu správnou cestou sama k sobě. Dnes, když se v mém prožívání objeví pocity spojené se žárlivostí, přivítám je, přijmu je, opečuji je a zeptám se jich, proč přišly zrovna teď a co potřebují. Která má část se tímto způsobem v tu chvíli ozývá a jak ji můžu pomoci. Odpovědi ve svém těle nacházím velmi rychle a tak, jak rychle žárlivost přijde do mého dne, tak rychle zase odejde. V klidu, v míru, bez dalších postranních úmyslů stáhnout na sebe všechnu mou pozornost. A právě tohle všechno jsou poklady, které jsem díky žárlivosti získala. Dnes už mi slovo žárlivost nepřijde hanlivé. Dnes se dokážu podívat za oponu tohoto slova a vidět tam i něco víc, než jen negativní a ničící energii, za kterou se většina z nás stydí nebo ji odmítá. A tak s láskou, zranitelností a otevřeností dovolím této své poraněné části občas ke mně v ryzí podobě přistoupit a zatančit si tanec, který patří k životu a každý z nás si může určit jeho směr. Buďto zničující, nebo osvobozující.

„A právě tohle všechno jsou poklady, které jsem díky žárlivosti získala. Dnes už mi slovo žárlivost nepřijde hanlivé.“

Věřím, že mé sdílení vám přinese nejen podporu v těchto tíživých chvílích, ale i inspiraci v tom, jak žárlivost a nevěru přetavit v něco přínosného a hodnotného pro váš život.

S láskou k našim zraněním Jana

průvodkyně výcviku Partnerská cesta