PhDr. Eva Labusová se věnuje doprovázení a poradenství  v oblastech  rodičovství, výchovy a vztahů. Také píše a pořádá semináře pro odborníky i veřejnost. S dcerou Alžbětou ve spolupráci s nakladatelstvím Triton připravily pro český knižní trh dvě publikace švýcarsko-americké psycholožky Alethy Solterové (www.awareparenting.com), týkající se důležitosti rané interakce matky s dítětem a významu dětského pláče a vzdoru (Moudrost raného dětství, Slzy raného dětství). Více na www.evalabusova.cz   

„Jak dnes zacházíme s dětmi, tak budou ony zítra zacházet se sebou, s bližními i s okolním světem.“

Jak velký vliv na děti má partnerský vztah rodičů? 

Obrovský. Protože lidské bytosti přicházejí na svět s nedovyvinutým mozkem a jeho vývoj je závislý na prostředí, v jakém dítě vyrůstá. Partnerský vztah rodičů je páteří tohoto prostředí. Během zhruba prvních tří let života nemají děti ještě plně funkční centra paměti odpovědná za vnímání času nebo za schopnost analyzovat události. Cokoliv se během raného věku přihodí, přechází do tzv. implicitní paměti, která vzpomínky a zkušenosti do naší vnitřní reality ukládá nevědomě v podobě smyslových a instinktivních prožitků. Pokud miminko nebo batole prožívá něco příliš stresujícího nebo traumatizujícího, nemá možnost to racionálně zpracovat. Takové zaplavující „zápisy do paměti“ později žijí vlastním životem, nejčastěji v podobě nějaké neurózy a dalších duševních znevýhodnění. Souvisí to s tzv. attachmentem, s naší primární přežívací strategií. Lidská mláďata jsou křehká, zároveň ale projevují silnou potřebu bezpečí. Pro naplnění této potřeby jsou na nevědomé úrovni připravena udělat cokoliv, i za cenu vnitřní ztráty sebe samých. Ač hraje v počátcích života klíčovou roli pro dítě vztah s matkou (zhruba do roka věku dítěte i vzhledem ke kojení hovoříme o dyádě matka – dítě), vliv partnerského vztahu rodičů je rovněž nesmírně silný. Jednak bezprostředně ovlivňuje, jak se cítí sama matka a nakolik nerušeně se může svému mateřství věnovat. Zároveň se na dítě přenášejí vzorce vztahovosti párové.

Můžete ve zkratce popsat, co teorie attachmentu vlastně říká?

Upozorňuje, že novorozenec přichází na svět s hlubokou vrozenou potřebou vztahu. Pravděpodobně už v lůně tuto potřebu projevuje. Velmi záleží na tom, jak je s touto jeho potřebou zacházeno. Klíčová bývá osobnost matky jako nejčastější hlavní pečující osoby, ale samozřejmě jde i o otce. Pokud jsou oba rodiče vnímaví a na dítě vyladění, pokud je péče přiměřeně láskyplná a rodinné zázemí stabilní, pak se v mozku dítěte ukládá základní informace, že být ve vztahu je bezpečné a obohacující. Pokud jsou podmínky nějak narušené nebo dokonce nebezpečné, schopnost vztahovosti dítěte je ve svém vývoji oslabena. V této souvislosti pak mluvíme vedle jisté vazby, podporující prosociální způsoby chování a prožívání, také o vazbě nejisté vyhýbavé nebo o vazbě nejisté úzkostně ambivalentní.

Uveďme si příklady

Tak na příklad se může stát, že rodiče nejsou příliš empatičtí ani trpěliví a vyžadují strohou poslušnost. Dítě na nevědomé úrovni zažívá, že se vyplácí na sebe neupozorňovat. Brzy se naučí být samostatné, „neviditelné“, nic o sobě nesděluje. Hodná holka. Hodný kluk. Děje se tak však za cenu oné vyhýbavé vazby. Tento člověk bude mít jednou i v párovém vztahu potřebu velkého odstupu a bude možná utíkat před blízkostí, nebude jí schopen… Jindy jsou rodiče emotivní až moc. Dítě nikdy neví, co bude, protože je za jednu a tu stejnou věc dle nálady rodičů jednou pochváleno, podruhé potrestáno. To je zúzkostňující. Není se kde naučit konzistentnímu postoji k řešení problémů. Dítě si osvojí ambivalentní vazebné chování. Když chce něčeho dosáhnout, prosazuje své potřeby nepřiměřenými záchvaty emocí, křikem, nátlakem. A to s ním jde později i do párového vztahu. Samozřejmě to nefunguje takto prvoplánově. Uvádím to jako příklady, které v praxi bývají barvitější nebo různě zkombinované.

Dá se říci, že jistá vazba je tedy žádoucí, zatímco ty nejisté nikoliv?

To je zajímavá otázka. Žijeme-li v míru a bezpečí, ať už v párovém vztahu nebo ve společnosti, jistá vazba nabízí naplněné prožívání vzájemnosti. Zahrnuje otevřenost, vřelost, vlídnost, přijetí, prostě srdce na dlani. Máme-li ale vedle sebe partnera něčím nevyzpytatelného, nebo dokonce nebezpečného, případně žijeme-li v totalitní, fízly prolezlé společnosti, můžeme za přílišnou upřímnost a otevřenost draze platit. Vyhýbavá vazba může být velmi na místě – když se ukryji do sebe a blízkost nesdílím, je to prostě bezpečnější. Proto raději nehodnoťme a mluvme neutrálně o „styles of selfregulation“- o stylech seberegulace. Jde o individuální způsoby, jakými každý jeden z nás reagujeme na nejistotu, ohrožení, úzkost, strach, agresi, jak se po konfliktu umíme usmiřovat, jak vnímáme a projevujeme blízkost i jak se umíme rozejít. 

Je pravda, že si vybíráme partnery podobné našim rodičům? Pokud ano, proč tomu tak je?

To souvisí právě s attachmentem a s onou naší primární přežívající strategií. Naše nevědomí nám vybírá partnery, v jejichž přítomnosti pociťujeme něčím známou vztahovou atmosféru. Lidé s dominantním rodičem si nezřídka vyberou dominantního partnera. Lidé s násilným rodičem násilníka. Atd. Jean Liedloffová to ve své  kultovní knize Koncept kontinua (česky vydala DharmaGaia) shrnula myšlenkou, že člověk má podvědomou snahu ovlivňovat své budoucí zážitky tak, aby se podobaly těm původním, které jej formovaly v raném dětství, a to bez ohledu na to, zda to bude k horšímu či k lepšímu… Ocitáme se ve vztazích s partnery podobnými našim rodičům s tím, že pokud byla naše zkušenost s nimi opravdu nedobrá, můžeme taky zatoužit po pravém opaku. Lidová moudrost pak praví, že protiklady se přitahují. Potíž bývá, že přílišný opak zajde často až do extrému výchozího bodu. Říká se tomu obrat o 360 stupňů. Z bláta do louže.  Zkusme proto brát v úvahu, že při hledání životního partnera a zejména pak při soužití s ním se naše obranné a seberegulační mechanismy silně aktivují. Míváme nevědomou tendenci opakovat, co jsme si ověřili jako osvědčené pro soužití s rodiči.  Bylo možno jim důvěřovat? Bylo jejich chování čitelné? Byli nám oporou a pomocí? Chovali se k sobě hezky? Nebo nebyli příliš vyzrálí a vyrovnaní a měli víc starostí sami se sebou, takže naše vývojově neodkladné potřeby opomíjeli či přímo zanedbávali, a my se podle toho museli zařídit? Všichni si hluboko v sobě neseme určitou „normu“. Ta je jiná, pokud se naši rodiče vzájemně respektovali a byli k sobě pozorní, nebo pokud byl jejich vztah plný hádek či se nějak dramaticky rozpadl. Jde o nedílnou součást mezigeneračního přenosu a vše běží – dokud se tím nezačneme hlouběji zabývat – samovolně, nepozorovaně, nevědomě. Abychom ale k rodičům nebyli nespravedliví: s teorií attachmentu úzce souvisí teorie traumatu. Naše vazebné chování může být narušeno, i pokud pocházíme z harmonických podmínek, ale zažijeme něco silně vztahově traumatizujícího, např. jako starší děti šikanu od vrstevníků, v dospělosti vězení apod.

Partnerský vztah našich rodičů tedy může skutečně předurčit naše vlastní partnerské vztahy… 

Prosím, neberme to dogmaticky. Chci jen říci, že rodiče toho předurčují docela dost. Jsou těmi, kdo dítě uvádějí do světa. Když svou roli plní dostatečně, dítěti svět srozumitelně a použitelně představují. Zejména matky jako hlavní pečující osoby přitom zrcadlí a mentalizují  –  umožňují svou pozorností a citlivostí, aby dítě postupně poznávalo a pochopilo,co se odehrává v jeho vlastní mysli i v mysli jiných lidí. To dítěti postupně umožňuje a usnadňuje orientaci v emocích i životních postojích vlastních i cizích. Z tohoto pohledu je snad snazší pochopit, proč je mateřství, resp. rodičovství tak zásadní a proč někteří odborníci v současnosti varují, abychom matky nenutili příliš brzy k návratu na pracovní trh a děti nestrkali předčasně do hlídacích institucí. Probouzení lidské duše a vytváření základů pro její zdraví není jednoduchý úkol. A často není ani splnitelný, pokud rodiče sami jsou emočně a sociálně příliš zanedbáni nebo poškozeni. Přesto netřeba zoufat. Rodičovství je naopak i velká šance pro dospělé. Příchod našich dětí nás znovu vrací na počátek našich životů. Konfrontuje nás s tím, jak se kdysi utvářela naše osobnost a naše základní vztahová vazba, podle níž jednáme se sebou i s druhými. V rodinných poradnách a psychoterapeutických ordinacích opakovaně vychází najevo, kolik z věcí, které nás dospělé rozrušují, směřuje zpětnou stopou k zážitkům nebo k traumatům z našeho vlastního dětství. Připustit si, že dítě nebo náš partner v nás probouzejí emoce, které nám zrcadlí naše vlastní vývojové deficity, bývá bolestné, ale také osvobozující.  Tím, jak hledáme způsob zacházení s potomky i životními partnery, můžeme postupně nefunkční stereotypy a (sebe)destruktivní strategie zpochybnit a při hledání uspokojivější cesty lépe poznávat a hojit i sebe samotné. 

Co můžeme udělat proto, abychom se z případných nevhodných vzorců vymanili a nemuseli je ve svých vztazích opakovat? 

Bývá nesmírně poučné vůbec se jen zamyslet nad tím, jaký je právě můj vazebný systém – jistý, nebo nějak nejistý? Jak reaguji na blízkost milované osoby nebo naopak na odloučení od ní? Mám vyrovnaný poměr mezi potřebou autonomie a potřebou blízkosti? Jak reaguju v konfliktu – stahuji se do sebe a odmítám komunikovat, nebo dělám scény, tlačím partnera ke zdi, nevím si rady se svou agresivitou? Pokud se nám v páru setkají lidé s odlišnými vazebnými styly, může to být a také bývá drama, které se, jde-li jinak o citlivé, vstřícné lidi, začne uklidňovat, když partneři pochopí, že si svými reakcemi nedělají naschvály, ale jen zákonitě podléhají obranným a seberagulačním stylům, které si osvojili v dětství. Italská domácnost, tichá domácnost – vše nám může začít dávat nový smysl, když se na to podíváme z hlediska attachmentu.  

Pracuje se s tímhle i v psychoterapii?

Ano. Existuje tzv. attachment based psychoterapy – psychoterapie založená na vztahové vazbě. Lze pracovat individuálně i v páru, pokud to vzájemná důvěra a intimita páru umožňuje. S pomocí speciálního dotazníku, jmenuje se Adult Attachment Interview, se probírají vzpomínky klientů na jejich dětství a jejich vztah k rodičům, prarodičům, sourozencům. Zkoumá se, jak rodiče reagovali na emoce, zejména pláč, zármutek a hněv dítěte, jak poskytovali útěchu, jak rodina prožívala odloučení a ztrátu. Jak se vyvíjel vztah dítěte k rodičům a jaký je ten vztah v současnosti. Velmi důležitá je analýza toho, v jaké formě vztahů se klienti potkávají se svými významnými vazebnými osobami – životními partnery, dětmi, zaměstnavateli – v dospělosti, co je funkční, a co nikoliv. Když se terapie daří, klienti postupně nahlížejí své vlastní zraněné vzorce chování a čím dál tím více jsou schopni vnímat své skutečné emoce. K uzdravení bývá zapotřebí např. obnovení schopnosti plakat nebo  prožívání hněvu a agrese. Obojí stojí v úzkém kontextu ke schopnosti sebepoznání a sebezkoumání. Lidé tak postupně mohou zjistit, že strategie, která se jim vyplácela s rodiči, je v intimním párovém vztahu naopak kontraproduktivní. A tím, že si to zvědomí, najednou lépe jeden druhému rozumějí – proč má někdo takový problém s přiblížením, proč jiný během hádky tříská dveřmi? Atachmentové terapie probíhají obvykle individuálně. Už jsem je ale zažila i v páru. Práce v páru dává ovšem smysl pouze tehdy, když ti dva lidé vědí, že spolu chtějí zůstat, že chtějí na svém vztahu pracovat. Pokud o jeho trvalosti pochybují nebo váhají, zda se nemají rozejít, terapii založenou na vztahové vazbě není vhodné použít.

Co se děje s dětskou psychikou a vývojem, pokud dítě vyrůstá v nefungujícím vztahu svých rodičů? 

Pokud není na blízku někdo, kdo by situaci zachránil – prarodič, hodný soused, trenér – dochází často k narušení. Jak už jsem řekla, děti své rodiče milují a rámci naplnění potřeby vazby se přizpůsobují i nepříznivým podmínkám. Vzdají se sami sebe. Slouží dospělým. Na příklad po odchodu jednoho rodiče bývají tomu druhému partnerem. Pečují, místo aby o ně bylo pečováno. Nechají se citově a někdy i fyzicky zneužívat. Výjimkou není zatahování dítěte dospělými do různých vztahových koalic, kdy dítěti nezbývá, než se pro přežití zcela odpojit od svého autentického prožívání, což je typické pro porozvodové tahanice. Mozky dětí obklopených citlivou, laskavou pozorností rodičů se vyvíjejí jinak než dětí vyrůstající v prostředí emoční lability, konfliktů nebo násilí. Výzkumy naznačují, že u lidí vyrůstajících v mimořádně nepříznivých podmínkách se některé struktury, odpovědné např. za prožívání pozitivních emocí nebo empatie ani nevyvinou. Takoví lidé pak jen obtížně nalézají pocit ukotvení, sebepřijetí, smyslu a radosti. 

Myslíte si, že je pro dítě lepší vyrůstat v nefungující rodině, nebo s rodičem, který má nového partnera a je s ním šťastný?

Vyrůstat v nefungující rodině je pro dítě hendikepem, jehož míra záleží na míře patologie, jaká se za onou nefunkčností schovává. Ale ani druhá možnost, kterou nabízíte, není nutně dobrým řešením. Kde nám zůstal druhý rodič dítěte? Co když byl například opuštěn jen proto, že se jeho původní protějšek zamiloval jinde a rodinu rozbil bez většího jiného důvodu? Setrvávat v manželstvích nebo partnerstvích, která jsou neobnovitelně vyčpělá nebo nebezpečná, jistě nemá opodstatnění.  Takových, zasažených s párovým soužitím neslučitelnými povahovými rysy, extrémními duševními poruchami, závislostmi, násilím a podobně ale dle odhadů odborníků zdaleka není tolik, kolik je dnes rozchodů a rozvodů, vyplývajících především z dětinských, nezralých rozhodnutí, z nepevných hodnotových postojů svých protagonistů, z jejich neschopnosti budovat trvalý uspokojivý vztah. Dilema partnerství a rodičovství spočívá v tom, že partnerství je vztahem získaným a rozlučitelným, ale početím dítěte a skrze rodičovství se stává zároveň i vztahem vrozeným a nerozlučitelným. Rozvod či rozchod umožňuje rozpad párového vztahu, avšak potřebu úzkého rodičovského spojenectví nezruší.

Je podle vás důležitější, aby rodiče upřednostňovali své děti před svým partnerským vztahem, nebo naopak?

Je důležitější pravé, nebo levé oko? Samozřejmě platí, že partnerský vztah stojí nad rodičovským, už proto, že má možná trvat celý život, zatímco dítě má v každém případě z tohoto vztahu v patřičném čase odejít, osamostatnit se. Ovšem v určité fázi vývoje dítěte – zejména to platí pro těhotenství, porod a raný věk – stojí vývojově senzitivní a neodkladné potřeby dítěte v popředí. Když máme doma miminko či batole nebo když dítě třeba vážně onemocní, partnerský vztah dostává neskutečně zabrat. O to víc je v těchto fázích třeba hledat způsoby, jak pěstovat párovou blízkost a vzájemnou podporu. V dlouhodobém vztahu se stává, že někdy je jako v lisu prověřována naše schopnost milovat a pečovat. Nebo se tím i kultivuje či dotváří? Párový vztah a rodičovství skutečně vypadají jako efektivní školy rozvoje lidství.

Co když se ale ze vztahu vzájemný cit už úplně ztratí. Má smysl pokračovat?

Setrvávat v trvale neuspokojivých manželstvích nebo partnerstvích jistě smysl nemá. Obecně ovšem platí něco, na co zapomínáme: Pokud se v lásce soustředíme víc na romantičnost a vřelost citů než na láskyplné jednání, nebýváme dříve či později schopni silný vztah rozvíjet, protože pocity jsou kolísavé a nálady proměnlivé. Pokud se naopak soustředíme na láskyplné chování a jeho konkrétní projevy, naše city paradoxně rostou a sílí. To je jedno z velkých tajemství života, týkajících se i úspěšnosti párového vztahu a manželství.

Stále častěji se vyskytuje nadměrné pracovní vytížení rodičů. Jaké jsou následky u dětí v tomto případě? 

O tomto jsem před časem napsala zvláštní text: http://www.evalabusova.cz/clanky/kolik_casu.php

Následky nepodařeného rodičovství, obávám se, vidíme dnes kolem sebe v dostatečné míře. Pokud chybí dostatečně moudří a milující dospělí, k nimž dítě může bezpečně přilnout, pokud chybí podmínky, za kterých by se mohla vytvořit láskyplná mezilidská vazba, vztahovost dítěte přechází na vnější náhražky. Ty nejčastější mají dnes podobu virtuálního světa, návykových látek a dalších regulačních prostředků, které mají člověku pomoci utlumit jeho neklid, strach, úzkost či paniku z absence pocitu vnitřní stability. S náhražkovým způsobem života roste i riziko nefunkčního, často násilného řešení nejrůznějších životních krizí a konfliktů, jakož i nárůst destruktivních obran, k nimž člověk přistoupí, aby svůj stres nějak kompenzoval. Právě tady leží kořeny společensky ohrožujícího chování, k jakému patří (sebe)agrese, extremismus, fanatismus v jakékoliv oblasti života. Největším průšvihem současné doby je tak možná skutečnost, že ač máme k dispozici jedinečné poznání a na rozdíl od předchozích generací víme, co dětem i dospělým teoreticky umožňuje prosperovat, v praxi nejsme schopni to ani dětem, ani sobě nabídnout. Čím dál více zdevastováno a na okraji se ocitá to, co životu dává největší smysl – schopnost vytvářet a pěstovat uspokojivé vztahy.

Dnes není výjimkou, že páry na sobě různým způsobem pracují, ať už formou terapií nebo seberozvojovích seminářů. Jaký vliv a dopad má tento osobní rozvoj rodičů na děti? A vnímají to vůbec děti?

Každá práce, kterou odvedeme sami na sobě, je důležitá. Pokud ovšem vede ke změně. To, že přináší výsledky, poznáme podle toho, že se našim vztahům začíná dařit lépe. Mluvit a teoretizovat můžeme, o čem chceme. Rozhodující zůstává, jak konáme a co zažíváme tváří v tvář svým nejbližším i sami sobě. Obojí děti vnímají, nasávají a hlavně také zrcadlí. Čím jsou menší, tím víc a osudověji. A jednou to předají zase dál.

Děkujeme za velmi inspirativní a zajímavý rozhovor Jana a Václav Němečkovi – spolutvůrci projektu pro páry Partnerská cesta.

Žijeme v duálním světě, kde každá energie má dva póly. A tak výjimkou není ani mužsko-ženská polarita, kterou jsme neustále tak silně všichni přitahováni. Jsou to dvě polarity jedné energie. Přesto se velmi často ptáme, kdo je žena a kdo muž?

Ráda polaritu mezi mužem a ženou symbolicky přirovnávám k oštěpu, jako k mužskému principu a ke štítu, jako k ženskému principu. Dnes ale použiji přirovnání jiné. Představím si ženu jako řeku, která teče, plyne, rozpíná se a je měkká. A muže jako břeh oné řeky, který drží pevné a bezpečné hranice, které jí umožňují téct klidně, ale i prudce, zrovna tak jak potřebuje a jak ji je v tu chvíli přirozené.

Dovednost udržet toto spojení je uměním milovat. Často se ale setkávám s tím, že žena vedle svého muže nemůže jako řeka téct, postrádá onen bezpečný břeh, zdolává překážku za překážkou, nebo vyplňuje místa propadlin a chybějících břehů. A tím se rozpíná do míst, kde ona sama už neví, kde začíná a končí. A tak se cítí nejistě a zmateně. Mnohdy panikaří a volá o pomoc všemi různými způsoby. Od křiku, mlčení až třeba po vyhrožování.

Naopak muž je mnohdy vyděšen z toho, jak žena-řeka může v jednu chvíli téct tak klidně, konejšit ho na svých mírumilovných vlnkách a v dalším okamžiku změnit se v bouři, která před sebou mete vše, co ji přijde do cesty. A tak se muž cítí zmatený a povolí své břehy v dobré víře umožnit řece téct, kam potřebuje. Žena ztrácí pocit bezpečí z chybějících břehů a přichází okamžik, který všichni moc dobře známe – nesoulad, disharmonie a zmatek.

V tu chvíli se většinou oba dva nachází na stejném místě. Tím místem je totální zmatek, který začne aktivovat další pocity a spouští se začarované kolečko všeho a ničeho. Začneme se zaměřovat a řešit obsah, nikoliv  podstatu. Někdy utečeme, neboť nemáme ani sílu ani odvahu ponořit se do hloubky svého vlastního zmatku, natož zmatku našeho partnera. Všechny tyto pocity začnou aktivovat stará zranění v nás samotných, která jsou v našich tělech velmi hluboce zakořeněná. Mnozí z nás nemají často kapacitu, ani nástroje k tomu, jak si tato zranění uvědomit, neboť nás nikdo neučil zpětně reflektovat, jak se cítíme v těle, co se s námi děje a jak se prožíváme v každodennosti života a už vůbec ne o tom mluvit. Ze školy jsme většinou učeni jít jen směrem vpřed a soustředit se na výkon, nejlépe bez škobrtnutí a chyb. Neboť pak přichází trest, napomenutí nebo ukazujíci prst, který jasně symbolizuje, že někam nezapadáme, protože nejsme tak snaživí a dobří, jako ti ostatní. Vnímáte to napětí, které se možná nyní odehrává ve vašem těle? Možná cítíte stejně jako já na své hrudi tu tíhu a smutek. Je mnoho takových vzorců v naši duši, ke kterým jsme byli cvičeni jako psi. A právě ve vztazích se často k tomuto naučenému chování nebo reakcím uchylujeme a ztrácíme.

Domnívám se, že v hloubi našich srdcí většina z nás netouží po dokonalých mužích, nebo ženách a dokonce ani po dokonalých vztazích. To po čem skutečně toužíme, je, abychom jsme se cítili ve vztazích bezpečně. Aby jsme si mohli dovolit být skutečně ve svých srdcích a tím žít to, co autenticky potřebujeme. Věřím, že naše srdce, naše pravé vnitřní bytí, vždy hledá osobu, která nám nejlépe pomůže v našem hledání pravdy. Mužsko-ženský kruh takový prostor nabízí. Zde se můžete ukázat takoví, jací jste. Ne ve své dokonalosti, ale celistvosti. Je to čas, kde můžete být možná poprvé v životě skutečně viděni, slyšeni a přijímáni bez posuzování, odmítání a zesměšňování. Kde v bezpečí a klidu můžete odložit své masky a nechat tak spatřit svou skutečnou tvář. Kde nemusíte své tělo halit do drahých šatů, aby jste zakryli svou přirozenost a prostotu těla.

Mužsko-ženský kruh pro nás tvoří respektující prostor, díky němu se můžou uzdravovat naše zraněné části. Ty části, které možná ještě nikdy nebyly skutečně viděny ani slyšeny.

Souzním s touto moudrou myšlenkou a vizí našich předků, že muži a ženy by měli mít místo, které umožňuje setkávat se, kde můžeme znovu objevovat ztracené hodnoty, smysl života, radost a chuť žít tak, jak nás vede naše srdce a svobodná volba. Abychom měli pořád chuť žít ve vztazích a budovat silné a láskyplné rodiny. Tak jako potrava je nutná pro život. Úcta a respekt je nutností pro zdravé vztahy.

Mužsko-ženský kruh je tak posvátný a vzácný prostor, že vždy v něm můžeme nalézt něco krásného a obohacujícího pro náš život a fungování s opačným pohlavím i sami se sebou. Samotná přítomnost v kruhu nám pomůže uvést do chodu všechny naše části a to je celé “kouzlo” přirozeného uzdravování mezi mužem a ženou. Další svobodou společného kruhu je, že můžeme sdílet, nebo jen v tichosti mlčet a naslouchat příběhům druhých lidí. Můžeme vnímat ve svých tělech, jak mnohdy hluboké ticho léčí a jakou blízkost k druhému člověku tento prostor ticha vlastně nabízí. V tichu můžeme vnímat tlukot svých srdcí a srdcí druhých lidí. Můžeme s tím jen tak být a pozorovat to, vnímat, nebo se můžeme zaměřit na originalitu a moudrost ostatních lidí v kruhu a nasávat ji do sebe. Můžeme se zaměřit na krásu našich partnerů či partnerek, nebo lidí okolo nás, a povzbudit tak krásu v nás samotných.

Mužsko-ženský kruh nabízí léčivý prostor na mnoha úrovních a je jen na nás samotných, do které úrovně si dovolíme ponořit. Kruh probíhá formou councilu. V councilu se používá mluvící předmět např.  kámen. Pravidlo councilu  je, že mluví pouze ten, kdo má v ruce „mluvící předmět,“ ostatní naslouchají.

Všichni máme odpovědnost a radostnou povinnost vzájemně si pomáhat růst a tvarovat své životy a životy našich dětí, tak nejlépe, jak dokážeme.

Pojďme tedy společně znovu objevovat úctu, respekt a lásku jeden k druhému. Pojďme se znovu učit splynout, letět jako oštěp ke svému štítu, nebo plynout jedním směrem, jako řeka ve svých pevných březích. Pojďme znovu cítit a skutečně žít jednotu v mužsko-ženské polaritě. Více si rozumět, příjmat a tím vzájemně milovat.

S láskou Jana,

průvodkyně výcviku Partnerská cesta