Křik a vzápětí klid. Všude se rozprostírá ticho. Bolest, která paralyzuje mé tělo by se dala krájet nožem. Jsem sama, ležící nahá na posteli s hlubokou tíhou na hrudi. Chtěl se milovat, ale já ho odmítla. Už zase se nám to děje.

Dlouho jsme se nemilovali. Náš vztah je tak láskyplný, radostný a krásný, přesto se v posledních dnech cítím, jako bych od něho byla tak daleko. Na pár dnů jsme zase jako bratr a sestra. A ve mě to tak křičí. Chci být tvou milenkou! Chci abys byl mým milencem! Vše ve mě tak hlasitě křičí. Cítím smutek a zoufalost. Co se to děje? Proč se nám to děje, vždyť se tolik milujeme. Kam se vždy schová naše vášeň a touha odevzdat se jeden druhému? Ležím na posteli, přemýšlím a cítím. Mám pocit, že tohle se děje určitě jenom nám. Chce se mi brečet, ale nejde to.

On vedle v kuchyni připravuje snídani. Jak je možné, že má v tuhle chvíli pomyšlení na jídlo? Mám pocit, že vždycky všechno podceňuje myslí si, že to bude zase dobré, ale nebude. Tvrdnu ještě víc, uzavírám se do své skořápky. Ztrácím svou něžnost, lehkost a vnitřní klid. Už s ním nebudu spát, hodně dlouhou dobu! Ať se pěkně taky trápí. Aspoň ucítí, jaké to je.

Co to slyším? Ááááá moje ego si přebírá nad touto situací kontrolu. Mé zraněné malé, vnitřní dítě neuneslo fakt, že nedostalo to co chtělo. Že se mu nedostává pozornosti jaké by potřebovalo. Že se svět netočí kolem něho. Aspoň, že jsem si toho vědoma.

Tak jo, co se to tu zase děje? Ááááá začínám tomu rozumět, život mě opět zve k růstu. Má vyšší moudrost mě zve do smrdutých bažin vlastního Já. Chvíli mu naslouchám. NE! NE! NE! Křičí mé ego. Tohle nezvládnu. Proč zase já mám dělat ten první krok. Stěžuju si, odháním ho od sebe a teď ho mám volat zpátky a zvát ho do svého posvátného chrámu, do svého těla a milovat se s ním, abych něco v sobě uzdravila? Není to blbost? Vyhovovalo by mi teď víc být uzavřená, nechat se dobývat a přemlouvat ať se zpátky k němu přiblížím. Mé pubertální vnitřní dítě zdá se chce být také chvíli viděno.

Skvělý nápad, ale… propásnu svůj okamžik k růstu. Stát se zase o něco vědomější, svobodnější a jako žena větší. „Tak k jakému kroku se rozhodneš,“ ptám se sama sebe.

Čas běží a já hledám sílu a slova, jak ho zavolat do ložnice. Ležím nahá a v koutku mých očí se třpytí kapky slz. Jsou jako přilepené. Z nějakého důvodu nestékají dolů. Nejde mi plakat, ač bych chtěla. Tak silná je v tuto chvíli má bolest i skořápka, kterou jsem si pro své vlastní bezpečí a pohodlí vytvořila. Bezpečí? Před kým, před čím? Před vlastním manželem? Uf, tohle není moc dobrá cesta. Takhle to nechci. Toužím jít cestou srdce a pravdy. Tak jo, jdu na to! I přes všechnu tu velkou bolest, nechuť, naštvání a hlubokou uzavřenost.

Raz, dva, tři …. volám jeho jméno. Těch pět písmenek jeho jména drmolím mezi zuby, jako ten nejtvrdší písek. Slyšel mě hned na poprvé. Mé tělo vzápětí zaplavil stud a strach. Jaká bude jeho reakce, až mu to řeknu? Jak se na mě bude dívat a co si bude asi o mě myslet? Ano lásko, ozývá se z jeho úst. Jeho oči se dívají upřeně na mě a já vím, že musím mluvit. Tichým hlasem říkám “pojď ke mě”. Následuje beze slov mou nabídku a s nechápajícím výrazem v obličeji co se bude dít pomalu lehá na mé tělo. V těch pěti vteřinách hrobové ticha byl slyšet jen zběsilý tlukot mého srdce.
Šeptám mu s roztřeseným hlasem a poslední myšlenkou, zda bych neměla raději dál hrát naštvanou a nespokojenou ženu: “Vstup do mě prosím.“  S údivem se na mě podíval a pronesl: „Máš hodně nestandartní přání”. Má vyšší moudrost mě však vede dál a já pokračuji bez jakékoliv reakce a vysvětlování. „Vstup do mě a miluj mě. Dívej se mi celou dobu do očí a nepřestávej“. „Proraž svým posvátným penisem tu bariéru, která mezi námi teď je a rozbij tu tvrdou skořápku, kterou jsem si ze strachu vytvořila kolem svého srdce i těla.“

Sundává si kalhoty a velmi pomalu do mě proniká. Cítím se zvláštně. A on nejspíš také. Jsem plná zmatených emocí. Točí se se mnou celý pokoj. Cítím jen jeho penis a své slzy. Něco praská a já jen potichu stále dokola šeptám: “Moje slzy jsou v pořádku, nepřestávej a miluj mě, dívej se mi do očí a zboř to všechno.“  Cítím v každé buňce svého těla, jak moc chci žít v lásce bez všech těchto bariér, slupek strachu a uzavřenosti. Vnímám, jak silný a hluboký proces uzdravování se mi děje. Tohle je pro mě forma učení. Je to lekce skrze bolest. To, abych si ji navždy zapamatovala a mohla se z ní osvobodit.

Začínám cítit hluboké uvolnění ve svém těle. Je to úleva.
Něco se mění. Postavila jsem se svému vnitřnímu strachu tváří v tvář a rozpustila ho skrze milostné spojení. Začínám být zase plná života a živosti. Začínám se znovu spojovat se svou radostí. Jsme si zase tak blízko v nejhlubší oddanosti a lásce jeden druhému.

Když jsme dokončili naše posvátné, uzdravující milování, zůstala jsem ještě nahá ležet na posteli, abych se mohla cítit… hlas vyšší moudrosti ke mě promlouval “to ty si volíš, jak se chceš cítit, co chceš prožívat a co od celé existence chceš.“

Cítím se vítězně a děkuji za podporu mému muži. Pochopila jsem na této lekci, že když v sobě budu střádat negativní pocity, myšlenky, uzavírat se sama do sebe a žít v roli oběti neštěstí a svíravé pocity mě budou pronásledovat. Právě proto, že já to chci. Když se však tomu postavím a přestanu se svým vnitřním strachem hrát tuhle hru, osvobodím se.

Strach je forma energie, která nás oslabuje. Když se mu postavím, můžu změnit jeho směr. A tak se opět stanu paní svého života. Je důležité, aby moje vůle zůstala optimistická i ve chvíli, kdy už moje mysl propadá pesimismu. Jen tak, někam dojdu.

Děkuji sexualitě, že má takovou léčivou moc být mostem k naší vnitřní svobodě a lásce. Děkuji sobě, že jsem našla sílu a odvahu udělat něco jinak, než běžně dělám.

Znovu jsem si připomněla, že milování neslouží jenom k reprodukci, ale také k duchovnímu růstu. Je to energie, která umožňuje spojení viditelného s neviditelným. A tak se stalo i u mě. Zkrátka láska dokáže zázraky.

Namaste?