Křik a vzápětí klid. Všude se rozprostírá ticho. Bolest, která paralyzuje mé tělo by se dala krájet nožem. Jsem sama, ležící nahá na posteli s hlubokou tíhou na hrudi. Chtěl se milovat, ale já ho odmítla. Už zase se nám to děje.

Dlouho jsme se nemilovali. Náš vztah je tak láskyplný, radostný a krásný, přesto se v posledních dnech cítím, jako bych od něho byla tak daleko. Na pár dnů jsme zase jako bratr a sestra. A ve mě to tak křičí. Chci být tvou milenkou! Chci abys byl mým milencem! Vše ve mě tak hlasitě křičí. Cítím smutek a zoufalost. Co se to děje? Proč se nám to děje, vždyť se tolik milujeme. Kam se vždy schová naše vášeň a touha odevzdat se jeden druhému? Ležím na posteli, přemýšlím a cítím. Mám pocit, že tohle se děje určitě jenom nám. Chce se mi brečet, ale nejde to.

On vedle v kuchyni připravuje snídani. Jak je možné, že má v tuhle chvíli pomyšlení na jídlo? Mám pocit, že vždycky všechno podceňuje myslí si, že to bude zase dobré, ale nebude. Tvrdnu ještě víc, uzavírám se do své skořápky. Ztrácím svou něžnost, lehkost a vnitřní klid. Už s ním nebudu spát, hodně dlouhou dobu! Ať se pěkně taky trápí. Aspoň ucítí, jaké to je.

Co to slyším? Ááááá moje ego si přebírá nad touto situací kontrolu. Mé zraněné malé, vnitřní dítě neuneslo fakt, že nedostalo to co chtělo. Že se mu nedostává pozornosti jaké by potřebovalo. Že se svět netočí kolem něho. Aspoň, že jsem si toho vědoma.

Tak jo, co se to tu zase děje? Ááááá začínám tomu rozumět, život mě opět zve k růstu. Má vyšší moudrost mě zve do smrdutých bažin vlastního Já. Chvíli mu naslouchám. NE! NE! NE! Křičí mé ego. Tohle nezvládnu. Proč zase já mám dělat ten první krok. Stěžuju si, odháním ho od sebe a teď ho mám volat zpátky a zvát ho do svého posvátného chrámu, do svého těla a milovat se s ním, abych něco v sobě uzdravila? Není to blbost? Vyhovovalo by mi teď víc být uzavřená, nechat se dobývat a přemlouvat ať se zpátky k němu přiblížím. Mé pubertální vnitřní dítě zdá se chce být také chvíli viděno.

Skvělý nápad, ale… propásnu svůj okamžik k růstu. Stát se zase o něco vědomější, svobodnější a jako žena větší. „Tak k jakému kroku se rozhodneš,“ ptám se sama sebe.

Čas běží a já hledám sílu a slova, jak ho zavolat do ložnice. Ležím nahá a v koutku mých očí se třpytí kapky slz. Jsou jako přilepené. Z nějakého důvodu nestékají dolů. Nejde mi plakat, ač bych chtěla. Tak silná je v tuto chvíli má bolest i skořápka, kterou jsem si pro své vlastní bezpečí a pohodlí vytvořila. Bezpečí? Před kým, před čím? Před vlastním manželem? Uf, tohle není moc dobrá cesta. Takhle to nechci. Toužím jít cestou srdce a pravdy. Tak jo, jdu na to! I přes všechnu tu velkou bolest, nechuť, naštvání a hlubokou uzavřenost.

Raz, dva, tři …. volám jeho jméno. Těch pět písmenek jeho jména drmolím mezi zuby, jako ten nejtvrdší písek. Slyšel mě hned na poprvé. Mé tělo vzápětí zaplavil stud a strach. Jaká bude jeho reakce, až mu to řeknu? Jak se na mě bude dívat a co si bude asi o mě myslet? Ano lásko, ozývá se z jeho úst. Jeho oči se dívají upřeně na mě a já vím, že musím mluvit. Tichým hlasem říkám “pojď ke mě”. Následuje beze slov mou nabídku a s nechápajícím výrazem v obličeji co se bude dít pomalu lehá na mé tělo. V těch pěti vteřinách hrobové ticha byl slyšet jen zběsilý tlukot mého srdce.
Šeptám mu s roztřeseným hlasem a poslední myšlenkou, zda bych neměla raději dál hrát naštvanou a nespokojenou ženu: “Vstup do mě prosím.“  S údivem se na mě podíval a pronesl: „Máš hodně nestandartní přání”. Má vyšší moudrost mě však vede dál a já pokračuji bez jakékoliv reakce a vysvětlování. „Vstup do mě a miluj mě. Dívej se mi celou dobu do očí a nepřestávej“. „Proraž svým posvátným penisem tu bariéru, která mezi námi teď je a rozbij tu tvrdou skořápku, kterou jsem si ze strachu vytvořila kolem svého srdce i těla.“

Sundává si kalhoty a velmi pomalu do mě proniká. Cítím se zvláštně. A on nejspíš také. Jsem plná zmatených emocí. Točí se se mnou celý pokoj. Cítím jen jeho penis a své slzy. Něco praská a já jen potichu stále dokola šeptám: “Moje slzy jsou v pořádku, nepřestávej a miluj mě, dívej se mi do očí a zboř to všechno.“  Cítím v každé buňce svého těla, jak moc chci žít v lásce bez všech těchto bariér, slupek strachu a uzavřenosti. Vnímám, jak silný a hluboký proces uzdravování se mi děje. Tohle je pro mě forma učení. Je to lekce skrze bolest. To, abych si ji navždy zapamatovala a mohla se z ní osvobodit.

Začínám cítit hluboké uvolnění ve svém těle. Je to úleva.
Něco se mění. Postavila jsem se svému vnitřnímu strachu tváří v tvář a rozpustila ho skrze milostné spojení. Začínám být zase plná života a živosti. Začínám se znovu spojovat se svou radostí. Jsme si zase tak blízko v nejhlubší oddanosti a lásce jeden druhému.

Když jsme dokončili naše posvátné, uzdravující milování, zůstala jsem ještě nahá ležet na posteli, abych se mohla cítit… hlas vyšší moudrosti ke mě promlouval “to ty si volíš, jak se chceš cítit, co chceš prožívat a co od celé existence chceš.“

Cítím se vítězně a děkuji za podporu mému muži. Pochopila jsem na této lekci, že když v sobě budu střádat negativní pocity, myšlenky, uzavírat se sama do sebe a žít v roli oběti neštěstí a svíravé pocity mě budou pronásledovat. Právě proto, že já to chci. Když se však tomu postavím a přestanu se svým vnitřním strachem hrát tuhle hru, osvobodím se.

Strach je forma energie, která nás oslabuje. Když se mu postavím, můžu změnit jeho směr. A tak se opět stanu paní svého života. Je důležité, aby moje vůle zůstala optimistická i ve chvíli, kdy už moje mysl propadá pesimismu. Jen tak, někam dojdu.

Děkuji sexualitě, že má takovou léčivou moc být mostem k naší vnitřní svobodě a lásce. Děkuji sobě, že jsem našla sílu a odvahu udělat něco jinak, než běžně dělám.

Znovu jsem si připomněla, že milování neslouží jenom k reprodukci, ale také k duchovnímu růstu. Je to energie, která umožňuje spojení viditelného s neviditelným. A tak se stalo i u mě. Zkrátka láska dokáže zázraky.

Namaste?

Muž by bez ženy nevyrostl. A žena by bez muže neporodila. Muž a žena se vzájemně doplňují a bezpochyby potřebují.

Bohužel v naší křesťanské kultuře, kterou jsme všichni významně ovlivněni, chybí zdroje k tomu, aby naše vztahy byly podporovány a zdravý růst mezi ženou a mužem vyživován. Proto ještě mnoho z nás nepochopilo, jak moc je důležité se společně ve vztahu rozvíjet a růst. A tak se buď nerozvíjíme vůbec, nebo máme potřebu se rozvíjet individuálně sami. Většina z nás žije ve vztahu, a přesto na různé semináře, kurzy a terapie chodíme sami. A v tom vnímám něco nezdravého pro naši společnou lásku. Nemusíme chodit daleko pro jednu z odpovědí na otázku, proč tomu tak nejspíš je? Stačí se podívat na model naší prvotní, posvátné rodiny. Josef a Marie žili v kamarádském vztahu bez mileneckého spojení. Marie počala a porodila dítě bez pohlavního styku skrze Ducha svatého. Josef se stal náhradním otcem a přijal Ježíše za vlastního syna. Ježíš jakožto mladý muž byl spíše samotář na své vlastní cestě, který ženu ke svému růstu ani životu nepotřeboval. Jediné ženě, které důvěřoval byla jeho matka. Tento archetypální model partnerství a rodiny je nám tisíce let předáván. Také vám v tom něco podstatného chybí?

Nedivím se většině mužů, že tuto cestu podvědomě následují. Že je pro ně těžké odpoutat se i v dospělém věku od své matky a přirozeně s úctou a důvěrou její místo uvolnit pro svou ženu. Odevzdat se jí a skutečně v hloubce své duše propojit a sjednotit. Zrovna tak, jako my ženy potřebujeme opustit nezdravou křesťanskou verzi Marie, která si neužívá své pohlavní zralosti, vášně a plní pouze roli matky, do které ve vztazích tak často my ženy padáme. Vliv křesťanství má nesmírnou moc a vliv na každého z nás. Avšak nezoufejme. Život nám přeje. Nacházíme se v čase hojnosti, ale také znovuobjevování moudrosti, která v každém z nás dříme již odpradávna. Je čas, aby se muži více uvolnili do své ženské spirituální esence a začali se znovu od svých žen ve vztahu učit. Znovu začali naslouchat ženským příběhům a moudrosti a neměli strach se ve vztahu ženě odevzdat a nechat se jí inspirovat. Ženy se také potřebují skrze svůj vztah učit většímu uvolnění do své ženské esence a plynout ve svém těle, důvěřovat a přijímat božské dary svého muže.

Je velmi důležité, abychom ve svých vztazích i duších usilovali o rovnováhu mezi mužem a ženou, mezi mužskostí a ženskostí. Jen tak se můžeme skutečně něco v našich vztazích a životech naučit, pochopit a následně změnit. Tato změna má samozřejmě velmi pozitivní vliv i na naše děti a rodiny. Neboť v rodinách je opravdová síla, která může skutečně začít svět měnit.

Vztah je vždy našim zrcadlem a nezáleží na délce jeho trvání. Náš partner je vždy zrcadlem toho, co skutečně nosíme uvnitř, i když si to mnohdy neuvědomujeme. Podívejte se, kdo jste v tomto zrcadle, a pokud se vám nelíbí váš odraz, tak se zastavte a hledejte v sobě, postavte se sobě vzájemně v tváří tvář a hledejte společně svou vlastní i vzájemnou krásu, božství a radost. Hledejte a učte se to skrze váš vztah, skrze jeden druhého. Naučte se společně růst v lásce a v důvěře. Váš intimní vztah vám nabízí tu nejvýživnější půdu k růstu. Když přijmete fakt, že váš partner je jediný člověk, který je vám tak blízko jako nikdo jiný, otevře se vám jedna z cest k Bohu. Ve vztahu jste si tak blízko, že si můžete vzájemně poskytnout daleko větší soucit, podporu a lásku, než s kýmkoliv jiným.

Společný, partnerský růst je mnohem rychlejší a hlubší, než když jdete stejnou cestu osobního rozvoje sami.

Společný růst vám umožňuje jít do větší hloubky, více na tělo do nejhlubší intimity a to váš vztah bude činit mocnějším a větším. Začněte vaše problémy a krize proměňovat v příležitost potkat se a společnou silou je přetavit v ještě větší lásku. Hluboko uvnitř sebe věřím, že intuitivně všichni cítíme, že náš partnerský prostor nabízí velký potenciál k osobnímu i společnému růstu. Že splnění základního faktu, že mužské a ženské patří k sobě a má mnohem větší přesah, než který většina z nás žije.

Pro ty, kteří jsou duchovní hledači, je partnerský vztah výborná zkušenost a cesta. Vztah je jako živý organismus, který se stále vyvíjí a mění, který nám nabízí možnost prozkoumat život a duchovně se probouzet. Vztahy tu nejsou jen od toho, aby nás dělali šťastnými, ale aby nás probouzely.

Když muž a žena v partnerském vztahu mají vzájemně odvahu otevřít svá srdce všem zákoutím duše, vytvoří tak jejich vzájemná láska bezpečný prostor pro všechna zranění. V tu chvíli jejich společná cesta vede k Bohu a jejich vztah je požehnán darem moudrosti.

Mějte touhu jít hledat a objevovat tuto božskou moudrost skrze váš vztah a nedovolte, aby vaše láska na tomto světě bloudila bez cíle.

My jdeme spolu a totéž ze srdce přejeme vám Jana a Václav Němečkovi!