„Vybavuji si, že první dotek žárlivosti ve svých pocitech jsem měla již jako dítě.“

A tak jsem se v těchto, pro mě nepříjemných chvílích, do kterých mě otec samozřejmě nevědomě dostával, naučila reagovat. Abych se postavila za v tu chvíli nepřítomnou matku, za jejich vztah, za naši rodinu a za pravdivou lásku mezi mužem a ženou. V tu chvíli jsem se jako dítě musela naučit ovládat tři nové role, které se mě nekompromisně držely až do dospělosti.

První role válečnice spočívala v tom, že jsem svým pohledem a jasným zaměření své naštvané a ničící vnitřní energie probodávala všechny prodavačky, známé a další ženy, které přišly do kontaktu s mým otcem, abych jim jasně dala najevo, že sice tu není matka, ale jsem tu já. A rozhodně tuhle hru nepodpořím. Druhá, velmi významná role byla ochránkyně (obhájkyně). V minutě jsem byla schopna ze sebe dostat neuvěřitelné množství argumentů ve prospěch a podporu mé matky. Jasně jsem otci připomněla, kdo je jeho žena a ke komu by všechny tyto jeho projevy měly směřovat a komu patří.  A moje třetí role spočívala v roli mediátorky, která svým dětským jazykem, skrze své upřímné a čisté srdce toužící po upřímné lásce mezi rodiči a zároveň v totální zmatenosti, co se to tu vlastně zrovna mezi mým otcem a nějakou cizí ženou děje, vysvětlovala, jak by se asi maminka cítila, kdyby to věděla. A proč se takto otec vlastně chová, když má doma svou ženu. Otec měl samozřejmě vždy nějakou svou odpověď, která mě ale neuspokojila ani neutišila v samotném strachu, který mě svíral v celém těle.

„V tu chvíli jsem se jako dítě musela naučit ovládat tři nové role, které se mě nekompromisně držely až do dospělosti.“

Tyto chvíle, pocity, emoce a zranění byly tak časté, že jsem si docela solidně vybudovala silný vzorec žárlivosti, který mě doprovází dodnes.

Dlouhou dobu jsem se za pocity, které svíraly mé tělo a souvisely s tématem žárlivosti styděla. Ve všech předchozích vztazích jsem tyto pocity v sobě dusila, snažila se tu tíhu na hrudi vydržet, nekřičet, nebrečet, zkrátka potlačit a vydržet. Tak jako jsem to měla obkoukané a naučené od své matky. Jediné, co jsem nedokázala zamaskovat bylo ticho, které mě vždy pohltilo tak, že jsem třeba i hodiny nebyla schopná s tehdejším partnerem promluvit a už vůbec mu sdělit, co se ve mně děje. Vždy jsem si myslela, že ticho je nic. Že ticho je prostě ticho, prázdno. Ale čím víc jsem byla na povrchu tichá, tím víc to mluvilo uvnitř mě. Kdyby jen mluvilo; něco nebo někdo ve mně dokonce křičel, vztekal se, potom zase zoufale brečel a najednou zase prásk a ticho, hrobové ticho.

„Ve všech předchozích vztazích jsem tyto pocity v sobě dusila, snažila se tu tíhu na hrudi vydržet, nekřičet, nebrečet, zkrátka potlačit a vydržet“.

Vše se ve mně mísilo, měnilo neuvěřitelnou rychlostí. Aby toho nebylo málo, přidala se do toho ještě hlava, která začala tvořit obrazy, ze kterých se skládaly scénáře mých vlastních příběhů s tragickým koncem zrady, opuštění a samoty ze strany mužů. Bylo to tak bolestivé, tak hluboké a tak silné. Mé tělo bylo sevřené v jednu chvíli se spoustou energie, která chtěla explodovat, a v další chvíli absolutně chladné, zmrzlé jako ledovec. Na povrchu toho všeho byla přetvářka, že se vlastně nic neděje. Strach ukázat před partnerem svou zranitelnost, strach, nejistotu a slabinu byl tak silný, že jsem dokonce v tuhle chvíli dokázala zmanipulovat svou ztuhlou čelist a donutila ji k falešnému úsměvu. Tohle všechno jsem si byla schopna dělat ještě spoustu dalších let.

Moje partnerské vztahy samozřejmě znovu a znovu přehrávaly mé zranění z dětství, a tak s každým  novým partnerem jsem si prožila jeho nevěru a své svíravé bolestivé pocity v těle i na duši z mého dětství. Žárlivost mě stála mnoho sil, energie, zapření sama sebe a svých potřeb a manželství, ve kterém vše vygradovalo a bouchalo takovým stylem, že to nešlo zastavit. Neměla jsem žádné nástroje ani zdroje, které by mi pomohly osvobodit se z těchto okovů. Svazovala jsem především sebe a potom hned muže. Mnohdy jsem prožívala pocity nenávisti k sobě samotné a ptala se proč zrovna já musím být taková? Čím víc jsem této energii dávala pozornost, tím větší sílu měla, tím více ničila a ubližovala. Její přítomnost v mém životě se stupňovala a já měla na vybranou: nechat se tím sežrat, nebo v tom najít něco pro sebe.

„Moje partnerské vztahy samozřejmě znovu a znovu přehrávaly mé zranění z dětství, a tak s každým  novým partnerem jsem si prožila jeho nevěru a své svíravé bolestivé pocity v těle i na duši z mého dětství.“

Rozhodla jsem se pro druhou variantu a nastoupila svou cestu poznání, rozvoje, uctění, lásky a síly. Nejdříve jsem si pojmenovala všechny ty nepříjemné pocity, které mě v okamžiku žárlivosti pohlcovaly. Potom jsem hledala ve svém těle jednotlivá místa, která souvisela se všemi těmi pocity a začala se těm místům věnovat a opečovávat je. Pozorovala jsem každé místo, co se v něm děje, jak se zrovna cítí a ptala se ho, co by mu pomohlo, aby se cítilo lépe. Prodýchávala jsem kousek po kousku až do úplného uvolnění. Pečlivě jsem pátrala, kdy poprvé se jednotlivá místa v mém těle stáhla a vždy se dostala do dětství. A tak jsem si začala skládat svou odpověď, odkud tyto pocity pocházejí. Mé tělo si postupně začalo rozpomínat na okamžiky z mého dětství a na všechno to zranění s tím spojené. Prožívala jsem vztek, smutek i pocit oběti. Vším jsem si dovolila znovu projít a tím to ve svém těle dokončit. Nebylo to jednoduché. Energie se samozřejmě rozdmýchávaly nejen uvnitř mě, ale také v realitě života.

Přicházely opět situace, které mnohdy sváděly ke stejnému prožitku žárlivosti, jako mnohdy před tím. Cítila jsem se v tom už vědomější a silnější. Prošla jsem různými terapiemi a meditacemi. Ale pořád byly chvíle, kdy si žárlivost brala mnoho mojí pozornosti a energie.

„Rozhodla jsem se pro druhou variantu a nastoupila svou cestu poznání, rozvoje, uctění, lásky a síly.“

Dnes je téma žárlivosti mým oblíbeným tématem a oblíbeným pocitem. Ať už prožívám žárlivost já nebo můj muž či děti. Dnes už se nestydím říct svému muži, že žárlím a prožívám pocit nejistoty a strachu. Dnes už si nemyslím, že jsem divná nebo trapná, když mě tyto pocity navštíví. Jsou totiž moje, patří ke mně, patří do mého příběhu a jsem za ně vděčná. Neb jsou to právě tyto pocity, které mě pokaždé zvedly ze židle a nutily být v kontaktu se svým tělem, být v kontaktu se sebou samou, přemýšlet nad tím, co prožívám a proč, hledat a jít stále kupředu. Byla to žárlivost, která mě přivedla ke své vlastní sebehodnotě, k hledání svých hranic a pravdivosti ve sdílení své zranitelnosti před muži. Začala jsem růst, více si naslouchat, vnímat a sama sebe přijímat se vším, co já jsem. Přestala jsem žárlivost vnímat jako něco, co mě musí automaticky ničit a vzít s sebou i moje vztahy s muži.

„Dnes už se nestydím říct svému muži, že žárlím a prožívám pocit nejistoty a strachu.“

Rozhodla jsem se tuto ohromnou destruktivní energii přestat otáčet proti sobě, ale začít ji poznávat z jiné strany. Začít ji vidět jako energii, která mi může být prospěšná, která mě může podpořit v mém osobním růstu a aktivním partnerském životě. Uvědomila jsem si, že díky žárlivosti se snažím být ve svém vztahu více aktivní, krásná a zajímavá. A tak jsem se rozhodla svou žárlivost milovat a udělat z ní přednost navzdory tomu, jak tomu bude rozumět okolí. Bylo to tak osvobozující, cítila jsem sílu a napětí, které postupně z mého těla odcházelo. Pamatuji si, jak jsem seděla před svým manželem a poprvé vyslovila, že mám ráda svou žárlivost a že se ji nechci už zbavovat, že je pro mě důležitá. Povyprávěla jsem mu vše co jsem za ty roky v sobě držela co se mi dělo v těle i v srdci. Seděl, vyslechl si celý můj příběh z dětství. Držel mě za ruku. Objímal mě, když jsem plakala u sdílení mých zranění z prožitých nevěr, kterými jsem prošla ze strany mužů v předchozích vztazích. Nic jiného, než tato slova “muselo to být hodně bolestivé” za celou dobu mého sdílení neřekl. Jen mě držel, hladil a byl přítomný se vším, co se v tu chvíli dralo ze mě na povrch. Velmi intenzivně jsem cítila vnitřní proces uzdravování a to mě utvrdilo, že jsem šla a jdu správnou cestou sama k sobě. Dnes, když se v mém prožívání objeví pocity spojené se žárlivostí, přivítám je, přijmu je, opečuji je a zeptám se jich, proč přišly zrovna teď a co potřebují. Která má část se tímto způsobem v tu chvíli ozývá a jak ji můžu pomoci. Odpovědi ve svém těle nacházím velmi rychle a tak, jak rychle žárlivost přijde do mého dne, tak rychle zase odejde. V klidu, v míru, bez dalších postranních úmyslů stáhnout na sebe všechnu mou pozornost. A právě tohle všechno jsou poklady, které jsem díky žárlivosti získala. Dnes už mi slovo žárlivost nepřijde hanlivé. Dnes se dokážu podívat za oponu tohoto slova a vidět tam i něco víc, než jen negativní a ničící energii, za kterou se většina z nás stydí nebo ji odmítá. A tak s láskou, zranitelností a otevřeností dovolím této své poraněné části občas ke mně v ryzí podobě přistoupit a zatančit si tanec, který patří k životu a každý z nás si může určit jeho směr. Buďto zničující, nebo osvobozující.

„A právě tohle všechno jsou poklady, které jsem díky žárlivosti získala. Dnes už mi slovo žárlivost nepřijde hanlivé.“

Věřím, že mé sdílení vám přinese nejen podporu v těchto tíživých chvílích, ale i inspiraci v tom, jak žárlivost a nevěru přetavit v něco přínosného a hodnotného pro váš život.

S láskou k našim zraněním Jana

průvodkyně výcviku Partnerská cesta

V roce 2012 jsem se poprvé setkala s mužem, který mi řekl: “Jsi krásná a přitažlivá i bez orgasmů. Líbíš se mi, i když jen ležíš nahá na posteli a jen jsi. Slyším tě, i když ze sebe nevydáš ani hlásek. Už nemusíš nic předstírat, miluji tvé tělo, miluji tvoje srdce a tvou hloubku duše.” Pamatuji si, jak mi tenkrát tekly slzy, které nešly zastavit. Moje tělo se uvolňovalo a já poprvé v životě cítila svůj vlastní dech, který vyživoval každou moji buňku v těle. Bylo to vše tak nové a tak osvobozující. Nezbylo mi než ten večer s pokorou a důvěrou nahá pokleknout před zrcadlo a poděkovat hlasu své duše, který mě v tu chvíli zahrnoval vším, co moje tělo potřebovalo k tomu, aby se mohlo začít pomalu uzdravovat. Byl se mnou několik dnů i večerů. Tolik lásky, trpělivosti a pochopení. Nové dny začaly přinášet nové věci do mého života. Začala jsem se více vnímat, pozorovat své tělo a hlavně to, co se děje uvnitř něj. V kontaktu s lidmi v práci, na ulici, v obchodě i doma. Pozorovala jsem své tělo tak důkladně, že jsem měla pocit, že už nejsem sama, že ono je tu pořád se mnou. Komunikovala jsem s ním každou situaci, to jak se cítí a co potřebuje, nebo nepotřebuje. Tančili jsme spolu, milovali se spolu a prožívali se navzájem – já a moje tělo. Cítila jsem se jako květina co roste a voní. Muži ke mně začali přicházet, ale již v jiné energii. Netoužili jen po sexu, ale toužili po mém těle, po tlukotu mého srdce. Byli tak citliví, láskyplní a přesto přirozeně mužsky draví. Poprvé v životě jsem se doopravdy cítila a mohla si užívat vášeň v těle. Od té doby se snažím být vědomě a pravdivě pozorná a bdělá k signálům svého těla.

Dnes uplynulo pár roků od okamžiku, kdy jsem vědomě vystoupila z onoho kruhu zranění a lží a dala sbohem necitlivosti. A tak se dnes mohu se svým mužem svobodně procházet po mapě prožitků a pocitů svého těla. S důvěrou ho pustit do svého chrámu a milovat se s ním vědomě a pravdivě, v slzách, v radosti, ve strachu nebo s nespoutanou vášní. Důvěřuji mu, a tak společně plujeme v nekonečnosti lásky a vášně. Mohu si dovolit prožívat orgasmus nejen ve své pánvi, ale taky nechat tu explozivní sílu proniknout až k  šíji, svým dechem ji donést ke každé buňce svého těla. V tom okamžiku pociťuji, jak se rozplývají hranice času a prostoru, jsem jedno se svým mužem a my dva tvoříme jednotu s vesmírem. Orgasmus se stává spirituálním prožitkem. Čas vše proměňuje, a tak se stala bolest moudrostí a necitlivost novým vztahem. Již nehraji, ale žiji a nezapomínám na to, že rozum obelžeme, neb ten necítí. Ale tělo je naše mapa prožitků a pocitů, to se obelhat nedá. Díky této proměně z necitlivosti do citlivosti mohu své zkušenosti využívat ve své terapeutické praxi, kde se zaměřuji především na práci s tělem. Učím své klienty vracet se zpět do svého těla, vnímat ho a cítit a díky tomu se intenzivněji prožívat a být přítomný v celé té kráse mystéria života. Naše tělo je ten největší dar. A chceme-li tento dar získat musíme nechat svá “zmrzlá a ztuhlá” těla znovu zcitlivět a dát zelenou svým přirozeným instinktům a potřebám.

S láskou k moudrosti přírody, Jana

průvodkyně výcviku Partnerská cesta