Smysl zranění v partnerském vztahu a jeho léčení

Každý z nás si nese svá hluboká zranění. A každý z nás je více či méně s tímto zraněním v kontaktu. V momentě, kdy se naše zranění v různých podobách začnou projevovat ať fyzicky, psychicky, mentálně nebo energeticky, nutí nás to zbystřit a zaměřit pozornost hlavně na sebe. Pokud nejsme zrovna v partnerském vztahu, může to mít své výhody, ale i nevýhody. Pokud však ve vztahu jsme, začíná se spouštět ještě hlubší proces a to nejen u nás samotných, ale i u našeho partnera/partnerky. Začíná se dít tzv. párová dynamika posvátného zranění. 

To je ten moment, kdy nás páry začnou nejčastěji vyhledávat a společně s nimi se vydáváme na cestu léčení láskou, podpory a přijetí. Je to cesta, která vyžaduje čas a velmi pomalé tempo. Když se nacházíme v okamžicích strnutí a bolesti, můžeme mít pocit, že nám skutečně nic nemůže pomoci, naší mysli může v tuto chvíli téměř vše připadat nesmyslné a zbytečné. Někdy může být pro nás těžké vyhledat pomoc a s důvěrou se odevzdat vedení cizích lidí. Obzvláště v dnešní době, kdy na nás různé terapeutické techniky a ezoterické léčení číhají všude. 

Když pracujeme s páry a jejich mužsko-ženským zraněním, často přivádíme mysl k paradoxu, který ji zmate a díky tomu může naše ztvrdlá skořápka zranění prasknout. Je to skořápka, kterou jsme si z pudu sebezáchovy a přežití po celé ty roky pečlivě budovali a tak někdy je opravdu náročné s takovým materiálem pracovat. Naštěstí v našem lidském světě nic není navěky. 

Skořápka musí prasknout

Když se nám podaří zvítězit nad myslí a naše skořápka praskne začínáme pracovat s tělem, jeho citlivostí a potenciálem. Většinou tato práce je také párová a díky tomu muž a žena vzájemně sestupují do větší důvěry a intimity jeden k druhému. To vyžaduje notnou dávku odvahy a zdravé kuráže. Je k tomu potřeba vytvořit pro muže i ženy velmi citlivé a bezpečné prostředí, kde je vše přijato a chápáno. 

Závěrečná část partnerské práce patří samozřejmě lásce. Neboť naše srdce má tu úžasnou moc všechen jed přetavit v lásku. A tak velkolepost našeho srdce, které je naplněné láskou může v momentech zdánlivého chaosu a vnitřní temnoty (ať už si pod tím představíme jakoukoliv emoci, která nás nepříjemně ovládá), přinést změnu. Abychom však prošli touto změnou, musíme ji nejprve skutečně chtít. K tomu potřebujete skutečnou touhu žít v pravdě, ať je jakákoliv. Je důležité mít na paměti, že každé zranění má zároveň svou Boží milost. Tento fakt je mnohdy pro nás tak náročný, že často raději ze začátku zvolíme cesty vnitřního vzdoru. A kolo zranění v nás samotných, ale i v našem partnerském vztahu se začne roztáčet ještě rychleji. A tak plyne čas, než přijmeme díky dalším zkušenostem a prožitkům fakt, že všechny pocity pýchy musí odejít, všechny struktury a obrany ega, jež nás chrání a drží nad námi kontrolu, musí být rozpuštěny. 

Cesta pokračuje dál, kam vás to zavede?

Vydáme-li se na cestu jednoty a lásky, ať už v nás samotných nebo v partnerském vztahu, je velmi důležité a zároveň klíčové vědomě si zvolit lásku jako tu největší učitelku na naší cestě. Je velmi důležité zavázat každý náš čin, rozhodnutí a cestu lásce. Ano, v tu chvíli si můžeme připadat velmi zranitelní, křehcí, nazí, nechránění, můžeme cítit ještě hlubší strach, přesto stále musíme zůstat ve službě lásce. V tu chvíli se náš partner/partnerka stává velkou výzvou v mnoha směrech. Je to však cesta k sobě samému/samotné, je to cesta léčení prastarého a velmi bolestivého příběhu o oddělení a soutěživosti mezi mužem a ženou. A tak každý partnerský pár, než skutečně spočine ve vzájemné jednotě, musí projít pěti mezníky zranění, léčení a milosti:

  • důvěrou
  • pravdou
  • odpuštěním
  • odevzdáním
  • službou

Jakmile těmito procesy zranění projdeme, uvědomíme si, že jsme ve skutečnosti nikdy nebyli opuštění a nikdy nebudeme. Prostoupíme tuto hluboce zakořeněnou iluzi v každé lidské bytosti a spojíme se navždy se Zdrojem. V tu chvíli přijde čistá radost a extáze z našeho bytí a my splyneme v jednotě s naším mužem/ženou. 

Všichni jsme na cestě…a tato cesta může trvat i několik let nebo životů. Buďme k sobě soucitní, laskaví a jednoduše kráčejme svým vlastním tempem, moudrostí a příběhem, který teď žijeme a jen se nezastavujme…. Neboť hlavně cesta je cíl.

Jana a Václav??

Komentáře