Život srdce za pancéřovými dveřmi
Často se díváme na svou bolest v srdci, jako na něco co má svůj původ v napadení “vnějším nepřítelem” ( např. rodičem, partnerem, kamarádem, sousedem, dítětem). Tohoto “ srdečního napadení” se přirozeně snažíme co nejdříve zbavit, neboť jeho bolest se velmi nenápadně, přesto tak neodbytně vtírá do každého kousku našeho těla i mysli.
Téměř každý den do mé terapeutické praxe přicházejí klienti s velkou bolestí, kterou si vědomě či nevědomě, více či méně hýčkají ve svém srdci. Srdci, které je opancéřované jako dveře do pevnosti. Ale kde se ty pancéřové dveře v našem srdci vzaly? Uvěřili jsme těm nejbližším, těm, které jsme od první chvíle tolik milovali. Uvěřili jsme těm, kteří k nám přicházeli a sami byli již opancéřovaní. Uvěřili jsme, že pancéřové dveře v srdcích našich rodičů jsou skutečné a potřebné, neboť jsme je tolik milovali a tolik jim věřili.
Každé lidské mládě je po samotném hlubokém a mysteriózním porodním zážitku, kdy samo bojovalo s neznámými silami, zcela bezbranné a absolutně odevzdané do rukou svých rodičů. Těch “božských” tvorů, jenž mu daly život. Jako první vnímá každé dítě především svou matku. Tu, která je zdrojem bezpečí, nekonečné lásky, zdrojem potravy, ale také velkých strachů a nejistot. Tu, jenž rodí, živí, udržuje život živý, ale také pohlcuje, svírá, formuje, omezuje a kalí. Má do určitého věku nad námi absolutní moc. Moc milovat i moc ničit. Mnohdy velmi nenápadně a nevědomě kalí naše myšlenky, náš potenciál, naši cestu, otevřené srdce a důvěru v život, který nás převyšuje. A tím před nás staví výzvy a nabízí nám cestu k růstu a objevování toho Božského v nás samotných.
Poté co se dítě setkává v tváří tvář se všemi emočními částmi své matky, které ve svém nervovém systému velmi intenzivně vnímá, jelikož je s ní energeticky i fyzicky velmi silně spjato bez toho, aby jim rozuměl, nebo s nimi byl v přímém kontaktu, přichází velmi záhy a nekompromisně další setkání s hmotným světem. Toto setkání je mnohdy spojené s bolestným prožitkem porodu a často zanechává nesmazatelné stopy v rodící se psychické přirozenosti dítěte.
A právě bolest je mnohým z nás předávaná již od útlého dětství, kdy naše srdce jsou ještě otevřená, láskyplná a důvěřivá. Od malička slýcháváme příkazy, které v každém našem dalším kroku k životu směrem ven rodí nedůvěru. Nedůvěru k místům, lidem, prožitkům a dokonce i k Bohu. “Nechoď tam je tam tma” (jako by nás tma měla kousnout). “Nesahej na to není to tvoje” (jako bychom byli prašiví a nedej bože tu botu v regále obchoďáku nakazili např. angínou, když na ni sáhneme, a ještě v tu chvíli v dítěti vytvoříme iluzi, že snad všechny ty boty v regále patří dané dámě co si v tu chvíli na chvíli říká paní prodavačka). Ale přicházejí ještě údernější zásahy, které nás od malička řádně formují a připravují na “bezcitný” život. Jako třeba moudro, které mi bylo předáno mou matkou v tu dobu již opancéřovaným srdcem, “všechny ženy a muži jsou stejní” (jako by jsme měli všichni stejný příběh zrození i zkušeností. Už i malé dítě díky rozdílnému vzhledu a tónu hlasu je schopné v davu stovek žen najít svoji matku a vnímat její odlišnost a jedinečnost). Přicházejí ještě složitější zkušenosti do kterých nás nevědomě formují naši rodiče a vyžadují od nás již v útlém dětském věku “nadpřirozené” schopnosti. Jako např. “nebreč” (jednoduše řečeno neciť, neprožívej, nebuď přítomný a odvrať svou pozornost nejspíš sílou vůle k něčemu jinému, hlavně nevnímej tuto situaci). Kolikrát jsem ve svém dětství slyšela tohle doporučení a mnohdy se i z tohoto doporučení stal dokonce příkaz. Nebreč! Nebreč, jsi velká holka! Mě bylo teprve půl roku.
“Nebreč, než se vdáš, tak se to zahojí,” a mě byl teprve 1 rok. A ta představa, že mé rozbité koleno se bude hojit ještě 21 let, než se třeba vdám, ale tu bolest nesmím cítit už ani minutu, protože jsem byla přece velká holky (ve skutečnosti moje matka měla strach z toho, že se setká s mou zranitelností, kterou ona v sobě už dávno potlačila) byla pro mě nepochopitelná. V pozdějším věku přicházeli rady od rodičů typu “nebreč, bude jinej“. Jako by moje srdce bylo holubník, do kterého si přiletí jakýkoliv muž a je jedno zda je to Honza, Petr, nebo Pavel a je jedno s čím ke mě přichází. Stačí, že přichází a mé srdce ho nějak bude milovat. Jako největší zmatení přišlo, když jsem jako sestra dvou bratrů slýchávala z úst mých rodičů, větu “nebreč, kluci nebrečí”. Vůbec jsem té větě nerozuměla. A mnohdy jsem se ptala otce jaký je rozdíl mezi mnou a bratry, že já často pláču, ale oni nesmí? Kdo to určuje, že holky přirozeně brečí a kluci ne? Co se bratrům stane, když jich bude něco bolet a budou brečet? Pamatuji si, jak jsem jako dvanáctiletá holčička viděla plakat svého staršího bratra a pociťovala neskutečný strach z toho, co se mu asi stane, když pláče, že ho opustila jeho tehdejší přítelkyně a on plakat nesmí, protože kluci nepláčou. Ležela jsem několik hodin zabořená obličejem v polštáři, brečící a modlící se k Bohu a andělům, aby se bratrovi nic nestalo, za to, že plakal a ještě k tomu byl viděn. Cítila jsem obrovský smutek, zmatek a měla pocit, že vše co cítím je špatně a v tom velkém světě vše funguje vlastně zcela naopak, než cítím já. V tu chvíli jsem asi poprvé začala přistupovat na hru svých rodičů. Na hra s opancéřovaným srdcem, které se skrývá ze strachu ve vlastním světě.
K tomu “božskému” hlasu rodičů se postupně přidávaly hlasy paní učitelek ve školce, ve škole i hlasy kamarádů, kteří byli už stejně zformováni jako já od svých rodičů. A moje srdce se svíralo, tuhlo a opancéřovávalo víc a víc. Kromě nevědomé radosti mých rodičů uspokojených tím, jak mají šikovnou dceru, která něco vydrží a nebrečí dokonce ani když krvácí její koleno, nebo ji zradí člověk, mé srdce tehdy už za pancéřovými dveřmi křičelo ze všech sil. Dveře ovšem byly už tak mohutné, že ho nikdo neslyšel. Srdce chtělo žít a tak si začalo tvořit svůj vlastní svět. Svět za pancéřovými dveřmi. V tomto světě se srdce cítilo v bezpečí před celým tím velkým a zlým světem, před kterým ho jeho milovaní rodiče tolik vždy varovali a chránili. Občas na mohutné a nepropustné dveře někdo zaťukal, ale přes tloušťku pancéřových dveří se srdci nepodařilo ani očkem vykouknout. A tak si srdce ve svém novém světě začalo tvořit nový život. Život plný strachů, obav, předsudků, nejistot, očekávání a falešných vztahů do kterých přicházelo v různých falešných kabátech, protože nahé v přirozené kráse se bálo a stydělo přijít. Dlouhou dobu se mu v jeho novém světě žilo poklidně a bezpečně. Mohlo si tancovat, milovat se i radovat se, avšak daň byla příliš vysoká. Daní za vylhaný, poklidný a krásný svět se stala samota. Pro srdce téměř smrtící protiváha, neboť srdce potřebuje žít v dualitě lásky. Jednoho dne se srdce cítilo tak moc samo a opuštěné, bez života a bez síly namlouvat si dál spokojenost ve svém světě, že malou nepozorností v slabší chvíli své vlastní hry pustilo těmi mohutnými, pancéřovými dveřmi na návštěvu slzy. Slzy nejdříve velmi jemně a opatrně tancovaly kolem srdce, našlapovaly na špičkách v průhledných šatech a čechraly srdci vlasy po kterých dolů stékaly až k zemi a kouzlily rybník v jehož středu tlouklo velké, červené srdce jako zvon. Zvon, který zve do svého chrámu. Do chrámu kde jsem si všichni rovni. Do chrámu, kde nahota je naší přirozeností. Byla to neuchopitelná síla, která se nedala zastavit a srdci nezbývalo nic jiného, než se síle v důvěře odevzdat. Odevzdat ji všechnu tu nahromaděnou bolest, nedůvěru, zmatení a nejistotu. Odevzdat ji všechny nevyplakané slzy, které v sobě naše srdce nosí. Všechny ty potoky slz, které jsou nám předány od našich předků a nebyly nikdy vyplakány. Potoky slz, které jsou našich matek a nebyly nikdy vyslyšeny a uctěny. Potoky slz, které patří nám samotným a my je tak dlouho za pancéřovými dveřmi schovávali, protože jsme chtěli být silní a poslušní, tak jak si to přáli naši rodiče.
Už delší dobu cítím, že přichází čas pláče. Ne pláče co trpí a je obětí, co lituje a tne hlavy, ale toho co transformuje, osvobozuje, uvolňuje a uzdravuje. Toho, jenž otvírá prostor k celistvosti a přirozenosti nás pozemských bytostí. Přichází čas pláče, který chce být viděn a uctěn. Neboť to co není viděno nemůže být ani uctěno. A proto plakejme! Plakejme a neschovávejme se. Plakejme a mějme úctu a respekt k našemu pláči. Plakejme a milujme se. Plakejme sami, plakejme se svými partnery, přáteli i dětmi. Vždyť slzy otvírají pancéřové dveře do našeho srdce. Plakejme ať osvobodíme vše co se dlouhá léta ukrývá za pancéřovými dveřmi v našich srdcí. Naše slzy se tak navždy stanou mostem k srdci, které opět svobodně a bez ostychu bude mít kontakt s nekonečnou energií lásky a radosti.
Čím více si budeme vzájemně připomínat, že na tomto světě existují duchovní a duševní prožitky, které jsou přirozené a my je můžeme zdravě a svobodně prožívat a vyjadřovat jakoukoliv emocí začnou se naše srdce otevírat a naše cesta k Bohu bude snazší. A my se nebudeme cítit obětmi okolností a vlastních životů. Budeme získávat nad svými životy více kontroly, zodpovědnosti a budeme se cítit sjednoceni a prožívat vnitřní radost. Naše srdce nebudou tak lehce podléhat úzkostem a strachu, který je mnohdy jen falešný důkaz něčeho co ve skutečnosti neexistuje. Čím více budeme naslouchat svému vnitřnímu hlasu a nebudeme naše děti formovat a brzdit v jejich zvídavosti a přirozenosti vlastním strachem, tím méně budeme my všichni ovlivněni tímto falešným důkazem, který paralyzuje na většině z nás a tváří se jako opravdový.
Díky tomu se budeme moci více ponořit do svých srdcí, otevřít v něm prostor pro lásku a když bude potřeba s důvěrou a bez ostychu koupat se v rybníku našich vlastních slz.
Modlím se, aby jednou z naší společné vize lidstva byla souhra a podpora ukazovat si vzájemně cestu do našeho nitra, k vnitřnímu zdroji, k vlastním, vnitřním učitelům, aby touhy našich srdcí mohly být přirozeně a beze strachu uskutečňovány a tím byl náš potenciál lidstva naplněn.
S láskou Jana,
průvodkyně výcviku Partnerská cesta